Lucky a Hanky, všehostránky

I myšlení občas škodí zdraví. (ARISTOTELES)

Přihlaste se

Novinky

Vaše nejnovější komenty

Jednorázovky

Sázka - 4. část

tak poslední...

Harry teda sebral odvahu a vešel. Bella ležela rozvalená na posteli a na sobě měla jenom tmavozelený korzet a černou minisukni. Harry překvapeně zamrkal. Bella čekala, že se složí, a když se tak nestalo, mávla směrem k němu hůlkou. Chtěla zrušit bublinové kouzlo, ale zjistila, že tam žádné není.

Bože, on je tak...tak silný a tak moc podobný Jamesovi. Až na ty oči, ty má po Lily.

Vyskočila z postele (no, spíš opatrně vylezla, aby si nepomačkala svojí skukýnku) a s úšklebkem přešla k Harrymu. Podívala se na něj stejně jako tehdy ve Stratfordu, ale tentokrát jí žádné kouzlo neskolilo. Naklonila se k němu a začala ho vášnivě líbat. Harry jí to po chvíli začal oplácet a cítil, jak z něj padá tíha neporušitelné přísahy. Bella ho pomalu dostrkala k posteli a kousek po kousku si začala rozepínat svůj krásný zelený korzet. Harry jí napodobil se svým tričkem a...no, všichni víme, co bylo dál=D.

Ústředí:

“Sakra, kde ten Harry vězí? Ráno si klidně odejde a nikomu neřekne kam!” rázoval Brumbál po pokoji.

“Já myslím, že je celkem jasný, kam šel.” opáčil smutně Remus a potvrdil tak ředitelovu neveselou domněnku.

“V tom případě se hned tak nevrátí. Neměl by jít někdo za ním?” ptal se ustaraně vlkodlaka.

“A kdo, prosím tě? Leda, že bys šel sám, protože nevím o nikom, kdo by tam dobrovolně vkročil. A co když tam vůbec není?” začal se vykecávat Remus, protože už tušil, koho tam chce Brumbál poslat.

“Remusi, prosím. Udělej to pro něj.” žádal Brumbál a Remus viditelně zbledl.

“Ne, Albusi, tohle po mně nemůžeš chtít. Jdi tam sám nebo pošli kohokoli jinýho, ale po mně to nechtěj.” vykrucoval se dál Remus, ale Brumbál se z neznámých důvodů začal usmívat.

“Seš jediný, kdo Harrymu zbyl, Remusi. Po nikom jiném to opravdu chtít nemůžu a jak už jsi sám řekl, dobrovolně tam nikdo nepůjde.” pokračoval Brumbál se škodolibým úsměvem.

“Ale je to tvoje loutka v téhle hře. Ty ho potřebuješ, abys mohl porazit ty-víš-koho.” namítl Remus a setřel tím úsměv z ředitelovy tváře.

“Seš jeho jediná naděje, Remusi. Kdybych měl zachránit syna svého nejlepšího přítele, šel bych klidně až na konec světa.”

“Na konec světa bych pro něj klidně došel. Kamkoli, jenom ne k ní. A víš co? Dojdi si tam sám.” naštval se Remus a chtěl odejít, ale ředitelova paže ho zachytila v půli cesty.

“Remusi, já tam jít nemůžu a ty to víš!” provrtával vlkodlaka pohledem. Když se ale neměl k odpovědi, Brumbál pokračoval.

“Udělej to pro dobro nás všech. Uvědom si, že tím možná zachráníš svět.”

“Nedělam to pro nikoho z vás ani pro sebe, ale pro Harryho.” rezignoval Remus a odešel. Vzal si do ruky letax, chvíli ještě otálel, ale pak se zhluboka nadechl a zmizel.

Lestrange Manor:

Na posteli vedle sebe leželi dva nazí černovlasí lidé a s lehkým úsměvem na rtech zhluboka oddechovali. Ale když se s výkřikem “Bombarda!” rozlétly dveře, oba sebou polekaně trhli a žena hůlkou namířila do oblaku prachu. Když spatřila jejich narušitele, zase jí sklonila.

“Remusi, proč nás budíš?” zeptala se rozmrzele. Ten neodpověděl a naštvaně napochodoval dovnitř.

“Pusť Harryho, nic ti neudělal.” provrtával jí pohledem.

“A proč bych to dělala? Hm? Leda že bys tu chtěl zůstat místo něj.” svůdně se na Remuse podívala a jemu se z očí vytratil veškerý lesk. To probralo Harryho, který do té doby jenom seděl na posteli a přejížděl pohledem z jednoho na druhého. Teď vstal a oblékl se. Pak popadnul Remuse za ruku, dotáhl ho ke krbu a společně zmizeli. Bellatrix zbylo pouze zařvat do prázdného krbu: “Harry, vrať se!”

Ústředí:

Brumbál seděl v kuchyni a přemýšlel. Ano, opravdu to umí. A o čem? O tom, jestli se Remus nebo Harry vůbec vrátí. Vyrušila ho až rána, jak někdo vypadl z krbu. Zvedl hlavu a spatřil Harryho, jak podpíral “lehce” vykolejeného Remuse. Oddechl si a na oba přítomné se usmál, ti ho ale moc nevnímali.

“Děkuju ti Harry, jsem tvým dlužníkem.” vysoukal ze sebe vlkodlak a znaveně se sesunul na nejbližší židli. Harry ho napodobil a s lehkým úsměvem se na něj otočil.

“Nebudu řikat, že nemáš za co.” Remus to vzal na vědomím kývnutím hlavy a otočil se na Brumbála.

“Seš spokojenej, Albusi?” ptal se naštvaně.

“Naprosto.” odpověděl s úsměvem ředitel.

“To si děláš srandu? Já kvůli tobě riskoval kůži!” rozkřikl se Remus.

“Remusi, všichni jsme v pořádku, tak se uklidni.” domlouval mu ředitel poněkud hlasitěji, než měl původně v úmyslu. Zvýšené hlasy ale neunikly několika členům Řádu a ti si teď posedali ke stolu.

Kingsley se zeptal: “Kdepak jste byli? Vypadáte nějak unaveně.”

“U Lestrangeový.” zavrčel Remus.

“Jo? A copak jste tam dělali? to už zvládá dva najednou?” ptal se posměšně.

“Drž hubu, Kingsley. Nebo přes ní dostaneš.” poradil mu Remus a radši odešel, aby se nestrhla rvačka.

“Ona by to určitě zvládla.” odpověděl nepřítomně Harry. Všem přítomným spadla čelist a Remus se zase vrátil.

“Harry, pojď se mnou vedle.” Nečekal na odpověď a odkráčel do vedlejší místnosti. Harry ho následoval, ale ani se nenamáhal za sebou zavřít dveře.

“To si ze mě snad děláš srandu!? Vždyť je to strašná mrcha!” začal hodně hlasitě Remus.

“Já sem neřek, že neni.” odpověděl stále ještě duchem nepřítomný Harry. Když Remus nepokračoval, dodal: “Ale líbá dobře, ne?”

“Harry, proboha prober se! Je-to-mrcha!” poslední větu zařval, ale na Harryho to žádný dojem neudělalo. Remus se chytil za hlavu a odešel. Nezapomněl zamknout dveře, a protože Harry zapomněl půjčenou hůlku v Lestrange Manor, tak se nemohl jít Belle omluvit za to, jak zmizeli. Remus to ale neřešil a požádal Brumbála, zda by si mohli promluvit o samotě. Ten přikývl a oba zmizeli v plamenech. Když vylezli ven v Brumbálově pracovně, posadili se a Remus začal.

“Něco s ním musela provést, jinak to neni možný. Prej: Ale líbá dobře, ne? Já jí zabiju!”

“Ale ona opravdu líbá dobře, ne?” ptal se s veselými jiskřičkami v očích Brumbál.

“Ááááá! Di s tim někam, Albusi! O to tady přece vůbec nejde.” rozčiloval se vlkodlak.

“Já jenom, jestli si z tebe Harry nedělal srandu.” ujišťoval se ředitel a Remus jenom zakroutil hlavou.

“To bys musel vidět jeho pohled.”

“Tak teď mluvíš úplně stejně jako on po bitvě.” řekl Brumbál a vypověděl mu celý jejich rozhovor.

“Já bych ale neřekl, že si všichni mysleli, že jsou výjimečný. Já osobně sem věděl, že sem jen jeden z hodně dlouhý řady a to na tom bylo skoro to nejhorší.” oponoval ředitelovu názoru vlkodlak. “A Harry možná opravdu je výjimečnej.” dokončil Remus a Brumbál pokýval hlavou.

“Geny se nezapřou.”

“Hele, neurážej Jamese!” nabádal ředitele poněkud naštvaně a ten mu smutně odpověděl: “To nebyla urážka, to bylo konstatování faktu.”

“Jdu se projít.” oznámil naštvaný Remus a nezapomněl za sebou prásknout dveřmi. Došel před hrad a vnořil se do Zapovězeného lesa. A ani si neuvědomil, že je úplněk.

Temné sídlo:

Voldemort zuřil. Chodil po pracovně a rozbíjel všechno, co se mu dostalo pod ruku.

Sakra, sakra a ještě jednou sakra! Tohle se opravdu, ale opravdu, ale opravdu nemělo stát. Co budu doprdele dělat?

“Hm, nejspíš si půjdeš připít s tim bláznem.” předpovídalo jeho 2. já.

“Ááááá! Drž klapačku!” řval Voldy a rozbil další vázu.

“Vždyť je to pravda. Ty tam půjdeš, protože musíš. Nic jinýho ti nezbývá.” obhajovalo se 2. já.

“To je taky pravda. Tak já to nebudu řešit a napíšu mu.” zklidnil se zase Voldemort a jedním mávnutím spravil svojí pracovnu.

“Tak se mi líbíš.” oznámilo 2. já a zmlklo.

Voldemort si tedy sedl za stůl a dal se do psaní.

Ústředí:

Oknem dovnitř vletěla velká černá sova a upustila před Brumbála obálku s pečetí Zmijozela. Ten jí sebral a rozhlédl se, ale sovu už neviděl. Podivil se nad Voldemortovou způsobností, ale dopis otevřel. Harry pozoroval jeho měnící se výraz a po chvíli už to nevydržel a musel se začít smát. Za chvilku se k němu přidal i Brumbál a všichni ostatní nad tím kroutili hlavami.

“Tak vážení, Voldemort mě zve na kafe.” dostal ze sebe mezi výbuchy smíchu. Harry z toho dostal další výtlem, ale přesto se došoural k profesorovi a ten mu podal dopis. Stálo tam:

Vážený Brumbále,

dovolte mi, abych navrhl setkání za účelem diskuse o dalším průběhu naší soukromé války. Vyhovovaly by vám Prasinky dnes v deset hodin?

vznešený lord Voldemort, dědic Salazara Zmijozela

Harry z toho chytil další výbuch smíchu, až poprskal všechny kolem. Zatím co se všichni utírali od jeho slin, on spiklenecky mrknul na Brumbála. Ten se v odpověď usmál a jak se odpovídat na Voldemortovo pozvání. Když dopsal, přivolal svého velkého bílého výra a podal mu obálku. Ten zahoukal a odletěl směr Voldemortovo letní sídlo.

Prasinky:

Přesně v 10 hodin se večerním vzduchem rozlehl zvuk přemístění a hadí zorničky pozorně propátrávaly tmu. Hned za jejich majitelem se ozval hlas: “Jdeš přesně, Tome.” a hadí zorničky se zúžily potlačovaným hněvem.

“Nepřišli jsme se sem, abychom se hádali, Brumbále. Přišli jsme si promluvit.” odtušil chladně Voldemort a Brumbál se vševědoucně usmál.

“Zamluvil jsem nám stůl u Prasečí hlavy.” osvětlil situaci a Pán zla si pohrdlivě odfrkl. Když to Brumbál viděl, dodal: “Nebo můžeme zůstat tady jestli chceš.”

“Jo, to je dobrej nápad, půjdem se projít při měsíčku.” přikývl ironicky Voldy. Brumbál vzhlédl a na obloze uviděl zářící úplněk.

Sakra! Remus se šel projít a pochybuju, že dneska měl svůj lektvar. Ajaj!

Voldemort mezitím přivolal několik flašek a vydal se na cestu směrem k lesu. Brumbál ho chtě nechtě musel napodobit a v duchu stále přemítal o Remusovi.

“Tak mě napadlo-nechtěl byste si tykat?” zeptal se nerózně Voldy a profesor se v duchu musel zasmát.

Jde na to nějak rychle. Asi už to chce mít za sebou.

“Inu, proč ne?” usmál se Brumbál a Voldemort si zřejmě oddechl. Vykouzlil dvě skleničky a nalil do nich medovinu.

“Na zdraví, Albusi.” pronesl slavnostně Voldemort, ale v duchu nadával na Harryho.

“Na zdraví.” zopakoval Brumbál a přiťukli si. Ale ani se nestihli napít a vyrušilo je táhlé zavytí asi deset metrů od nich. Ze stínů se vynořil vlkodlak a hrozivě zavrčel. Brumbál vytasil hůlku, ale Voldy si až teď vzpomněl, že si ještě žádnou nepučil po tom, co ho ve Stratfordu odzbrojilo to pitomé kouzlo. Brumbál udělal několik kroků stranou, ale vlkodlak si ho nevšímal a zaměřil se na bezbranného Pána zla. Brumbál se zvířeti zadíval do očí a byl si skoro jist, že patří jeho příteli. Vlkodlak ale jeho pohled ignoroval a rozběhl se. Skočil a jeho drápy se zabořily do masa.

*KONEC*

Poslední komentáře
03.04.2009 19:40:58: Aňulka: moc moc děkuju, jsem ráda že se ti líbí...ona by to byla jednorázovka, kdybych se nebála že ...
03.04.2009 14:44:36: Bylo to skvělé...bylo už mnoho dvojic a páru, ale ještě nikdy Harry a Belatrix.Velice zajímavé a "je...
10.03.2009 14:44:29: Alexkleo: díky=D a máš naprostou pravdu, i když si to může domyslet každý podle sebe... S-Lucka: nj...
09.03.2009 16:54:42: No Hani, překonala si se. Na to, že jis plánovala jen krátkou jednorázovku, se ti to malinko rozrost...
 
Pro vaši úspěšnost při jednání jsou určující čtyři základní prvky. Jsou to: síla, čas, informace a dovednost.(SAMUEL RICHARDSON)