Lucky a Hanky, všehostránky

I myšlení občas škodí zdraví. (ARISTOTELES)

Přihlaste se

Novinky

Vaše nejnovější komenty

HP ve službách MI-6 (I)

3. kapitola

Ahoj, tak je tady nová kapitola, doufám, že se Vám bude líbit. Jako vždy ji věnuji všem....

A pište komentáře, prvním třem věnuji další kapitolu.................

Malé Info, nevím už, jestli jsem to už psala, ale tady něco o Harryho vzhledu:

Harry má delší vlasy, které jsou sestupně sestříhané „schůdky“. Má samozřejmě své zelené oči, ale bez brejlí, nosí totiž kontaktní čočky- taky brýle a karate, to nejde dohromady…

Díky posilování na karate má svalnatější postavu……

 

3. kapitola

Harry se zrovna vracel ze zkoušek. Teď má povolení se potápět v podobě potvrzení, že potápěčskou zkoušku složil na výbornou. Šel spokojeně domů, vlasy měl stále ještě mokré a nechal je sušit ve větru. Došel domů a hned jak se objevil u dveří, vyběhla Susan z kuchyně:“Tak co, jak si dopadl?“ rychle ze sebe vychrlila. Když se podívala na Harryho tak se zasekla, ale nedivte se jí. Harry se zatvářil tak, že to vypadalo, jako kdyby ho k té zkoušce ani nepustili. Ale jakmile uviděl vyděšenou Susan, jen se usmál a kývl. To bylo znamení, že dopadl dobře a bylo vidět, jak si Susan oddychla. Ale pak se na Harryho obořilo, ale ty blbý vtipy si propříště laskavě nech.““Ale notak, tak se nezlob, vždyť jsem nic neudělal.“ Snaží se Harry bránit. „No jasně, ty jsi jen tak žertoval. Ale víš co je na tom nejhorší? Že já ti na to vždycky skočím.“ Řekne Susan a pak se začne smát. Harry už její smích ani nevnímal, teď se soustředil na vůni, která se linula z kuchyně. Podle vůně to tipoval na kuře se zeleninou, ale Susan jste nikdy nevěděli, co ten jej kulinářský mozeček zase vymyslí. Harry si šel jen odložit věci do pokoje a šel už ke stolu. Měl totiž lad jako vlk. Ono z toho cachtání ve vodě, vám brzo vyhládne. Když se konečně pořádně najedl (tentokrát snědl opravdu velikou porci) si lehl k televizi a už jen relaxoval. Za chvíli ho to omrzelo, protože v televizi nebylo nic zajímavého a navíc byl docela unavený, tak šel do postele. Zítra měl jít do školy a nechtěl být unavený.

Druhý den šel Harry do školy. Na rozcestí (dvou bloků) se zase potkal s Jackem, který se ihned zeptal:

„Tak jak jsi dopadl ty potápěči?“ „Ale jo, jde to.“ Odpověděl Harry „ Hmmm, tak jde to jo? Tak to jsi to zase udlal na vynikající co?“ podíval se na Harryho, který míně kývl hlavou. „ No výborně, že já se tě vždycky ptám.“ „ Prosimtě mlč, už skoro mluvíš jako Susan…“ řekl s ohromnou dávkou pobavení Harry. Zbytek cesty si už jen povídali o podrobnostech zkoušky. Škola byla jako vždy nuda. Nejlepší hodinou byl tělák, hráli sice jen nějaké stupidní míčové hry…ale i tak se u toho mohl odreagovat. Nejvíce Harryho bavila hra „na jelena „ (taková ta jak v kruhu lidí je jeden, který představuje jelena a ostatní se ho pak snaží vybít- ale musejí mít nabito…kdyby to někdo nechápal, tak nám napište na mail a já vám to ráda vysvětlím)).  Harry uprostřed vydržel nejdéle ze všech. Bylo to asi čtvrt hodiny. Učitel se tomu strašně divil, ještě nikdy neviděl někoho, kdo by tam vydržel déle jak 5min. A to dělá učitele už 20.let…opravdu neuvěřitelné. Možná, že by tam Harry vydržel i déle, kdyby nezazvonilo a oni museli hru ukončit.

Harry ani netušil, že ho celý tělocvik sleduje kamera na jednom ze světel. Druhý konec kamery byl v sídle MI-6. U obrazovky samozřejmě seděl Alan Blunt i jeho asistentka (šéfka divize zvláštních operací MI-6 ) paní Jonesová. Sledovali Harryho, a dokud byl ještě mezi lidmi venkovního kruhu, nudili se. Ale jakmile šel doprostřed, žasli. Divili se, jak může tak v pohodě uhýbat míči i jaké má perfektní úhybné manévry. Míč o něj ani jednou neškrtl a Harry by tam jistě vydržel déle, kdyby nezazvonilo…

Mezitím se Harry převlékl a šel na oběd. Pak už jen šel s Jackem domů, zase si trochu pokecali a pak se museli rozdělit. Harry přišel domů, hodil batoh do pokoje a šel si dát sprchu. Z těláku i z vedra byl strašně zpocený. Navíc, sprcha pro něj byla něco jako osvěžení. Když vylezl, cítil se velmi dobře. Sešel dolů do obýváku a zděsil se. Seděli tam nějací cizí a zvláštně vypadající lidé. I když nepřipadali mu zas tak cizí, někde už je viděl. Ale kde to jen bylo? No jasně, na tom hřbitově, to jsou ti, které vydíral ten-co-mu-držel-tu-kudlu-pod-krkem. Ale jak jim to jen říkal??? Tak na tohle si opravdu nemohl vzpomenout…

V tom se muž zvedl, byl celý v šedém a vypadal jako mrtvola, měl vybledlou kůži a tvář téměř bez pocitu. Harry se ještě podíval na ženu, která ho doprovázela, měla černý kostým a černé vlasy ostříhané na mikádo. Ve vlasech měla čelenku. Ostatní vypadali vesměs stejně, jako nudní inženýři.

Muž co se zvedl, promluvil: „Ty budeš jistě Harry, já se jmenuji Alan Blunt a tohle je paní Jonesová- jsme z divize zvláštních operací MI-6“ představil sebe a svojí kolegyni…

„No, těší mě- co tady chcete?“ zeptal se Harry ostře, neměli tady co dělat. Navíc, z toho měl špatný pocit. „Jsme tady kvůli jedné závažné věci. Potřebujeme tvoji pomoc.“ „Moji pomoc? Jste se zbláznili ne? Okamžitě vypadněte!“ řekl Harry už dost vysokým lasem, málem se na ně rozkřičel, ale zatím se dokázal dostatečně ovládnout. „No tak, uklidni se. Víš od té doby, co jsme tě poprvé uviděli na tom hřbitově, jsi nás velice zaujal.“ Začal vysvětlovat Blunt a pokračoval: „Například tvé chování, normální dítě by se s nožem pod krkem rozbrečelo, ale ty ne. Zůstal jsi klidný. A také jsem si všiml, že máš veliké nadání na bojové a adrenalinové sporty. No a dnes na tom tělocviku, ses opravdu velice bravurně vyhýbal těm míčům. To bylo mistrovské.“ „ Vy jste mě sledovali? Vy šmírácký svině!“ to už to v Harrym vřelo a pokračoval: „Co je vám do mého soukromí, nechte mě na pokoji a odejděte!“ to už Harry nevydržel vyskočil ze křesla, do kterého se předtím  posadil a ukázal  na dveře.

Hned jak to udělal, tak u dveří přímo explodovala váza. Všichni se na to dívali překvapeně, dokonce i Harry, ovšem Harry ze všech nejmíň. Už se mu to párkrát stalo, ale nedokázal si to vysvětlit. Stalo se to vždy, když byl naštvaný. Rychle se to snažil nějak zamluvit: „Já věděl, že se to jednou stane. Víte, ta váza byla strašně nestabilní. Vždy se viklala a já předvídal, že jednou spadne.“ Rychle vymyslel první věc, která ho napadla, ale vypadalo to, že mu Blunt s Jonesovou moc nevěří. Tvářili se ještě stále dost překvapeně a možná i dost vyjeveně. Nakonec si toho Blunt přestal všímat a pokračoval:

„ Harry my nejsme zvyklí na to, aby nás někdo nevyslechl a co víc, aby nás neuposlechl. Víš, my většinou dosáhneme svého a nebojíme se použít jakékoli prostředky.“ „ Vy mě budete vydírat? Tak to vás upozorňuji, že vám to nevyjde. Já se nenechám do ničeho nutit. Je mi jedno co jste zač“ řekl s klidem Harry, už se nehodlal jen tak vyprovokovat. Ale jak se zdálo MI-6 ho vůbec neposlouchalo. Bylo jim jedno, co si myslí a jaký na to všechno má názor. Prostě ho potřebují a víc je nezajímá.

Blunt však mluvil dále i přes značnou Harryho nevoli: „ Potřebujeme tě na jednu misi, nemůžeme poslat žádného našeho dosavadního agenta. Potřebujeme nějakého chlapce a tak jsi nás napadl ty…“ v tu chvíli ho Harry přerušil: „ Proč zrovna mě? Anglie je plná malých chlapců“ „ Vybrali jsme tebe, protože jsi výjimečný, nikde na světě není druhý takový chlapec jako ty…“ opět ho Harry přerušil:

„ Ano, to máte pravdu. Každý je přece výjimečná bytost. Nikde se nenajdou dva stejní lidé. Možná vzhledem, ale ne s DNA. To se učí v biologii asi v 6. třídě, pokud vím.“ Paní Jonesová tento výjev pozorovala se zájmem. Dala si za úkol, že bude sledovat chován chlapce, ale co viděla, ji velice překvapilo. Jen málo lidí se dokázalo s Bluntem hádat a ještě míň lidí ho dokázalo svými odpověďmi odbýt. Blunt se sice nenechal jeho odpověďmi zviklat, ale přesto byl překvapen. Jen málokdy se setkal s odporem. Tak se rozhodl jednat, zkusí to poslední metodou, vydíráním: „ A co bys řekl na to, že bychom ti zavřeli krouže karate?“ „ Klidně, už tam stejně chodit nemusím- jsem na jednom z posledních danů. Stejně tam chodím už jen kvůli partě, jsou tam prima lidi.“ Řekl v pohodě Harry, Blunt měl v záloze ještě jednu věc: „No tak když na karate bys nemusel chodit, to nevadí. Ale co ta tvoje opatrovnice Susan? Jistě se na ní něco v trestním rejstříku najde, a pokud ne tak si něco vymyslíme, on to nebude zas takový problém.“ V jeho tváři se usadil úsměv.  Harry při jeho slovech začal mírně blednout. Když Blunt viděl, že tohle zabere, rychle pokračoval: „ To bys pak musel k jiné opatrovnici, nebo také zpět k Dursleyovým.“ To už Harry nevydržel,  vyskočil z křesla a řekl: „ To není fér, vy mě vydíráte! A teké bych byl docela rád, kdybyste do toho netahali Susan.“ Při těchto slovech zase zjistil, že cítí stejný pocit. Takový, který měl předtím, než rozbil vázu. Snažil se uklidnit, ale vždy při pomyšlení, že by něco udělali se Susan, se opět naštval na plné obrátky. Blunt pozoroval Harryho chování, viděl, že Harry je znovu naštvaný, ale také to, že se snaží uklidnit. Najednou si všiml, že zrcadlo, které viselo nad skříňkou, se nepatrně chvěje. Avšak místo, aby si dal dvě a dvě dohromady (že je to způsobeno Harryho vztekem), si řekl, že vše tady v tom domě je nějaké nestabilní.

„ Takže chlapče, máš dvě možnosti- buď Susan, nebo práce“ řekl  Blunt a už jen pozoroval Harryho počínání. Ten se jen rezignovaně sesunul do křesla, i když pro ně nechtěl, pracovat-musel. Nechtěl ohrozit Susan. „Tak dobře, s tímto případem vám pomůžu, ale pak už o vás nechci slyšet.“

„Tak platí, teď něco o případu. Bude to vlastně taková brigáda, pošleme tě k jednomu zoologovi. Jmenuje se Charles West. Práce u něj je prý velmi zajímavá. Budeš pracovat se zvířaty atd…

Jenže má to malý háček, ty děti co tam s ním byly, najednou zmizeli a nikdo je nemůže najít. Ty tam půjdeš a podíváš se, kam by ty děti mohli mizet. Ale ještě než pojedeš na brigádu, tak tě pošleme do jednoho z našich výcvikových středisek. Potřebuješ nějaký výcvik. Takže jdi nahoru a zabal si věci.

„ Počkat, to pojedu ihned? A co Susan, jak si myslíte, že jí bude, když přijde domů a tady nikdo nebude?“ řekl Harry. „ O to už se postaráme my, o to se nestarej. Ty si jdi sbalit věci, ať můžeš vyrazit.“ Po tomto na něj Harry hodil ještě jeden takový napůl zhnusený pohled a šel nahoru, aby si sbalil věci. Nikam se mu jet nechtělo, ale prostě neměl na vybranou…..

Harry už seděl dvě hodiny v autobusu, byla tam hrozná nuda, ještě že už byl skoro v cíli.

Konečně autobus zastavil a Harry si mohl protáhnout nohy. Na zastávce viděl chlápka s cedulí „Harry Potter“ , Harry se k němu vydal a společně beze slova šli k autu. Harry si hodil tašku do kufru auta a nasedl na sedadlo spolujezdce, tak jak mu pokynul ten chlápek rukou. Harry věděl, že ho ještě čeká další půl hodina cesty. Koukal se z okna na nádhernou krajinu, kterou projížděli. V tom muž prolomil ticho: „Takže, u nás v táboře jsou jména a hodnosti téměř bezvýznamné. Každý má svoji přezdívku, já jsem Sysel, přezdívka většinou vyjadřuje nějaké zvíře. Až přijedeme do tábora, budeš přiřazen k nějaké jednotce. Bude to tvůj tým, s nim budeš po celý výcvik.“ Když domluvil, tak se rozprostřelo hrobové ticho, které pokračovalo až do konce cesty.        

Když přijelo auto do tábora, všichni ve své činnosti ustali. Na jejich tváři se objevl výraz překvapení, když z auta vystoupil čtrnáctiletý kluk. Vzal si tašku a šel se Syslem k veliteli. Sysla tu skoro každý znal, většinou vyzvedával nové členy…Když Harry přišel před velitele, který nevypadal tolik překvapeně, přece jen o tom, že Harry přijede, věděl. Ale stejně ho to trochu vzalo.

„Tak ty jsi ten kluk, co tu absolvuje 14-ti denní výcvik?“ „Ano pane“ odpověděl Harry.

„ Hmmm, dost jsem přemýšlel, kam tě zařadím, nakonec jsem se rozhodl pro jednotku F. Odteď jsi lvíček! Teď půjdeme.“ Velitel ho odvedl k jednotce F., když ho viděli, tak stejně jako ostatní předtím, měli na tváři překvapivý výraz. Když jim velitel řekl, že Lvíček u nich nějakou dobu zůstane, tak to už vypadali na infarkt. Velitel jejich pobouřené reakce ignoroval a začal Harrymu představovat jednotku: „ Tohle je velitel jednotky, říkáme mu Skunk, ten u dveří je Liška, u postele Myšák a u okna stojí Medvěd. Přidělte mu postel.“ S tímto velitel odešel. V tu chvíli se okolo Harryho shromáždili všichni z jednotky F. Ve tváři měli výraz pohrdání. Skunk k němu přišel, chytil ho za límec a tvrdým hlasem řekl: „Co ty tady pohledáváš, vždyť teprve chodíš do školy. Tak co tady děláš?“ „To nesmím říct a i kdybych mohl, tak bych vám to neřekl.“ Řekl Harry se značným klidem. Skunka Haryho klid (stejně jako ostatní) vyvedl z míry. Ale pokračoval dál, jako velitel této jednotky, by měl mít autoritu. Díku tomuhle klukovi by jí mohl ztratit. Ale proč se ho vlastně bojím? Je to jen malý kluk, bude si na něj moc dovolovat. Navíc malé děti jen žalují a tady se žalování neuznává. Kdo žaluje, toho vylejou.

„ Však ty to řekneš“ řekl nahlas a chystal se mu vlepit facku. Harry jeho ruku jen chytil, protočil mu jí za záda. Pak ho ještě nakopl do zadku. Skunk skončil na zemi a třel si bolavou ruku. Harry k němu jen přišel, dal mu nohu na hrudník, sladce se usmál, sklonil se k němu a řekl: „Pro příště, když vám oznámím, že vám něco nehodlám říct. Tak to také hodlám dodržet.“ Poté natáhl Skunkovi pomocnou ruku, ale ten jí jen vztekle odstrčil a zvedl se sám. Harry se tomu ani nedivil, zesměšnil ho ho před celou jeho jednotkou. Harry se jen otočil a vybral si postel. Svalil se na ní, z batohu si vytáhl knih, četl zrovna jednu detektivku, detektivky měl hrozně rád. Ostatních si vůbec nevšímal. Cítil na sobě jejich pohled, ale vůbec to neřešil. Ostatní se na něj jen udiveně dívali (asi jako všichni), nevšímal si jich. Ve Skunkově pohledu ucítil ještě něco, nenávist. Harry se mu vlastně ani nedivil, ponížil ho před celou jednotkou. Byli na nepřátelské cestě a Harry tušil, že to tak i zůstane. Nějakou dobu si četl, uslyšel takový zvláštní hlasitý zvuk, znělo to jako gong. Nějak ze situace a času vyplynulo, že je večeře. Po večeři, ke které byla jen nějaká hustá polévka s chlebem. Nebylo to zrovna excelentní, ale mohlo to být i horší. Harry po večeři spatřil ve Skunkově tváři výraz potěšení. Nechápal proč, ale záhy to zjistil. Po večeři vždy následovalo kolečko téměř kolem celého tábora. Skunk si myslel, že to Harry neuběhne a to byl první krok k tomu, aby ho vylili (vyhodili). Jenže to se zmýlil, Harry to uběhl skoro bez nejmenších problémů. Díky tréninkům karate měl dobrou kondičku, navíc podobně dlouhý úsek tam běhal vždy na začátku a na konci tréninku.  Skunk měl opět v tváři výraz nenávisti, ale ve skrytu duše doufal, že Lvíček jednoho dne něco pokazí. Tréninky zde byli tvrdé, i dospělý chlap po nich byl unavený, co na nich zmůže dítě? Nic. Jenže Skunkova přání a touhy nebyli naplněni. Harry všechny úkoly zvládal docela slušně, na to, že zde byl jen chvíli.

 Jednou večer byl Skunk obzvlášť nepříjemný. Trénovalo se maskování a to tak, že byl zvolen hlavní tábor. Celá jednotka byla odvezena asi 5 kilometrů daleko. Každý z jednotky dostal mapu a měl se vydat do hlavního tábora. Cestou byli hlídky, lépe řečeno, dva druhy hlídek. Ty, o kterých věděli a jejich umístění měli přibližně zobrazené na mapě a tajné hlídky. Ty byli rozmístěné někde po lese a nikdo nevěděl kde. Když vás hlídka spatřila, dostali jste čárku, ale také jste hlídce museli uniknout. Skunka chytili jednou, což byl velmi dobrý výkon. Skunk byl na sebe, jak se patří pyšný, do doby než do tábora dorazil Lvíček. Protože Harry neměl čárku ani jednu. Ale sám se tomu divil, vždyť byl kousek od jedné hlídky, jeden muž se na něj podíval, nemohl ho přehlédnout. Ale neviděl ho, jakoby se díval skrz něj (avšak Harry netušil, jak je kousek od pravdy- díky svým schopnostem, vlastně doopravdy zmizel). Už uběhl týden, co tady Harry byl. Čím déle tu byl, tím víc Skunk zuřil. Začal ztrácet post jednoho z nejlepších dosavadních momentálně cvičících vojáků. Harry měl (na svůj věk) docela dobré výsledky (nemůžu ho pořád dělat dokonalého=)

Harry se zase rozvalil na postel a vzpomínal na Susan, bylo mu líto, že jí opustil bez rozloučení, už se na ni moc těšil. Ale najednou mu úsměv pohasl na rtech, vzpomněl si na Blunta a na MI-6. Po tomhle přece pojede někam pryč a Susan uvidí až dlouho po tom, tedy pokud to přežije.

MI-6:

Blunt zrovna seděl ve své kanceláři. Uslyšel zaklepání, zvedl hlavu a ve dveřích uviděl svoji kolegyni, jak drží v ruce desky. Tušil, co v ní je. Výsledky Harryho Pottera. Paní J. si sedla do křesla a podala Bluntovi složku. Ten jí s nedočkavostí v očích otevřel a vydechl úžasem. „Jeho výsledky jsou výborné. Tušil jsem, že je výjimečný a tohle to jen potvrzuje.“ řekl Blunt s potěšením a kdybyste mohli číst myšlenky, slyšeli byste, jak už osnuje Harryho další případy.

U Harryho:

Byl zrovna den dálkového pochodu, všichni vstali už v šest ráno, nasnídali se a dostali na záda velice těžké batohy. A mohli vyrazit. Měli jít asi 50km, dostali mapu a šlo se. Do tábořiště museli dorazit do 19:00.

 Harry byl sám, měl sice dobrou kondičku, ale hrozně ho bolely nohy a záda. Byl vyčerpaný a nebýt posilňujících prášků (ty prášku jsou rozpustné ve vodě, akorát, že oni je tak používali). Ušel sice už 40km, ale pořád měl před sebou deset a i to bylo hodně. Po krátké přestávce, při které se napil a trochu si odpočinul, se vydal na další cestu. Už ušel dalších pět kilometrů, začali mu docházet síly.

Dopředu ho popoháněla snad jen představa Skunkova obličeje, až ho uvidí, že to ušel. Teď jen, aby to opravdu došel. Další dva kilometry z krku. Už jen tři, to byla výzva, tři kilometry přece nic není. Poslední kilometr, Harry už cítil, jak se pod ním prolamují kolena, nohy ho nechtěli nést. Navíc teď začalo pršet, skoro jakoby počasí protestovalo proti tomu, aby Harry pokračoval. Harrymu po tváři stékala voda, ale šel dál, nevzdával se. Najednou před sebou spatřil hlavní tábor. Šel k tomu a doufal, že to není jen výplod jeho fantazie. Když už byl asi 100 metrů od svého stanu, který tam pro něj byl připravený, zastavil ho jeho velitel. „No výborně Lvíčku, nečekal jsem, že to ujdeš.“ Podíval se na hodinky a pak zpátky na Harryho „Navíc v takovém čase, chybí ti ještě půl hodina, do stanoveného konce. Teď jdi odložit tu krosnu do skladu a zajdi si támhle“ ukázal prstem na takovou staře vypadající boudu „ To je provizorní jídelna, tam dostaneš něco k snědku. Pak se mžeš přidat ke své jednotce, která zde je už několik hodin. Ty se tam v tom dešti marně snaží rozdělat oheň, aby si své večeře ohřáli“ řekl velitel a odešel, nechal tam unaveného Harryho, kterému ještě chvíli trvalo, než se vzmohl na nějaký pohyb. Nakonec vyrazil do skladu, kde velice rád odložil svou krosnu. Pak se šouravým krokem dostal až k jídelně. Tam dostal nějaké pečivo a nějaké jídlo. Jako studené to vypadalo dost hnusně, ale Harry doufal, že až se to ohřeje, bude to lepší. Zašel za jídelnu, kde spatřil Skunka a ostatní, jak se tam snaží rozdělat oheň. Avšak každý jejich pokus skončil katastrofou. Harry měl co dělat, aby se nerozesmál. Tohle fakt nechápal, sice pršelo, to ano, ale i tak se dá rozdělat oheň. Zvlášť pod strechou, pod kterou byli. Měli sice mokré dřevo, ale to, pokud se dostatečně zahřálo, tak hořelo. Harry nelenil a šel směrem ke své jednotce,  jednotce F. Ty když ho viděli, vypadali opravdu hodně překvapeně. Harry se v duchu usmál, přišel ke Skunkovi, vytrhl mu z ruky sirky a klekl si před oheň. Všichni se na něj dívali, on opět jejich pohledy úspěšně ignoroval. Vzal dřevo a postavil ho do trojúhelníku,(nebo také pyramidy) škrtl sirkou a zapálil papír. Papír zatím úspěšně hořel, ale vypadalo to, že dohoří, ale dřevu to moc nepomůže, Harry si nakonec řekl, že v jednotce F asi nejsou takový tupci a to dřevo opravdu nechce chytit. Už se začal zvedat a naštvaně se podíval do ohně, v tu chvíli jakoby oheň malinko explodoval…..najednou dřevo hořelo bez jakéhokoli problému, Harry i ostatní se na to jen vyjeveně dívali. Nakonec nad tím přestali přemýšlet a dali se do ohřívání své večeře. Nakonec ulehli ke spánku, přece jen, byla to dlouhá a namáhavá cesta. Harry si lehl do svého stanu, ale nemohl usnout. Neustále musel přemýšlet nad tím, co se okolo něj děje. Takové záhadné věci. Sem tam něco exploduje, spadne, zmizí. Nechápal to, stává se to každému, nebo on je něčím tak jiný. Připadal si stejný, jako všichni ostatní. Teda až na to, že teď asi jako první kluk, bude už ve čtrnácti pracovat pro tajnou službu jako špion. Proč vybrali zrovna jeho? Vždyť spousta jiných chlapců umí bojovat, nebojí se malicherností a baví je adrenalinové sporty. Nebo je to jinak? Harry to opravdu nechápal, nakonec událost s dnešním ohněm zařadil do „složky“ nevyřešených záhad, které se okolo něj staly.

Druhý den si mohli chvíli přispat. Pak museli vše zabalit. Nakonec nasedli do auta, které je odvezlo to tábora. Tam je hned čekala zkouška ze střelby. Tam se Harry docela i těšil. Střílel docela rád, na pouti vždy vystřelil Susan růži. Na střelnici strávili 3 hodiny. Střílelo se do terčů, na různé vzdálenosti. Harry měl výborné výkony, bez nejmenších problémů také zvládl instinktivní střelbu (to jste stáli v kruhové místnosti a okolo vás se objevovali terče, na které jste pak měli střílet…).

Ze střelby byl docela i šťastný, ale to co přišlo po tom, mu vyměnilo úsměv na rtech, za otrávený. Měli být souboje, vešli do jedné místnosti, ve které nikdy Harry ještě nebyl. Byla tam žíněnka, na které se souboje konali. Bojoval každá s každým, Harry toho bohužel nebyl ušetřen. Díky karate zvládl souboje docela dobře, kdyby byl proti svému vrstevníkovi, tak by to dal na výbornou, ale jak má bez problémů porazit 90 kilového chlapa? Teď mám na mysli Skunka. Skunk byl totiž velice vysoký a docela vazoun. Harry se na sebe docela hněval, že ho neporazil a tím Skunkovi udělal radost, ale pak si zase řekl, že Skunkovi dal i přes to- co proto! Zlomil mu nos a málem mu zlomil levou ruku a nohu. Škoda jen, že ho velitel zarazil. Pak by možná i Skunka porazil, ale co. Zahřeje u srdce i to. Navíc z jednotky porazil

Lišku a Myšáka.

Druhý den měla jít jednotka F na seskoky padákem, ale kvůli špatnému počasí byla zkouška odložena. Harryho si odpoledne zavolal velitel k sobě do kanceláře. Když tam Harry vešel, velitel byl na odchodu a jen řekl: „Máš tu návštěvu“ Harry se zatvářil překvapeně a podíval se do křesla, tam seděla paní J. Tak to, zas takové překvapení nebylo, čekal někoho od MI-6. „Ahoj Harry, tak co, jak jde výcvik?“

„Dobrý den, docela dobře, děkuji.“ Řekl Harry zdvořile a pokračoval „Smím se zeptat, co je předmětem vaší návštěvy?“ „Ano samozřejmě“ vykoktala ze sebe paní J. překvapena Harryho vyjadřováním. Vyjadřoval se jako nějaký politik, nebo vysoce postavený úředník. Ale raději pokračovala, nad jeho chováním může uvažovat jindy „ Jsem tu proto, abych tě odsud odvedla. Já vím, říkali jsme, že zde budeš 14 dní, ale naskytl se malý problém. Zmizely další děti a my si nemůžeme dovolit, aby zmizeli ještě další. Potřebujeme tě Harry a to co nejdřív. Proto zítra ráno odjedeš, pošleme pro tebe auto. Dostaneš také něco sebou, nějaké hračky. Ty ti dá jeden náš člověk- je na to odborník, říkáme mu Smithy. Zítra tě odveze, dostaneš také složku, která se týká případu. Měj se Harry.“ Řekla a odešla, aniž by čekala na odpověď. Harry se pomalu zvedl a šel zpátky do „pokoje“. Tam si začal pomalu balit. Tentokrát si však nevšiml Skunka, který se na něj zkoumavě díval. Divíte se proč? Protože zaslechl Harryho rozhovor s paní J. Takže tenhle kluk patří k tajným operacím? I když musel uznat, že se na to dokonale hodí. Kdo by podezříval malého kluka, vždyť sám ho podceňoval a byl vždy naštvaný, když Lvíček splnil úkol.

Druhý den se s nimi Harry rozloučil, docela ho překvapilo Skunkovo chování, bylo najednou takové přátelštější, milejší. Harry si s tím přestal lámat hlavu a nastoupil do auta, které pro něj přijelo. Nasedl dozadu, tam seděl jeden velmi oválný chlapík. „Ahoj Harry, já jsem Smithy“

 

Poslední komentáře
27.01.2009 14:44:54: Díky za pochvalu Mauri, Skunk nic za lubem nemá, nebo zatim to nemám v plánu. Uvidíme....smiley${1}
26.01.2009 22:29:45: Nádherná kapitola a hlavně dlouhá, to už se mi dlouho nestalo.smiley Že by měl skunk něco za lubem? Ne...
26.01.2009 19:28:04: Moc vám děkuju za komentáře, autora vždy potěší, že se někomu jeho povídky líbí. Jinak na další kapi...
25.01.2009 11:30:40: prosím prosím další kapitolku už se moc těším tahle povídka je prostě super
 
Pro vaši úspěšnost při jednání jsou určující čtyři základní prvky. Jsou to: síla, čas, informace a dovednost.(SAMUEL RICHARDSON)