Lucky a Hanky, všehostránky

I myšlení občas škodí zdraví. (ARISTOTELES)

Přihlaste se

Novinky

Vaše nejnovější komenty

HP ve službách MI-6 (I)

13. kapitolka - MI-6

Tak jste se dočkali a konečně zase něco přibylo...

příjemné počtení

Ozvalo se ťuknutí, jak spadl kamínek na podlahu…
Hned po něm další rána a hned za ní další tři. Byly to výstřely.
 
                                 ------------------------------------------------------------------
 
Chlapec na pokoji č. 13 (když máme tu 13 kapitolku = - ))) otevřel oči. Byl tu už několik dní. Ale teprve teď se probral. Byl několik dní v bezvědomí. Špatně reagoval na narkotika, kterých dostal opravdu hodně před tím, než šel na velice složitou operaci.
„Dobře, že jsi vzhůru.“ Řekl lékař, který se náhle objevil ve dveřích. „Tak jak se cítíš? Operace dopadla velmi o´dobře, jen s narkotiky byl problém. Ale už jsi vzhůru a bez následků, to je nejhlavnější.“ Pak odešel.
Za dva dny přišel znovu.
„Tak Williame máme pro tebe dobrou zprávu…“
„ …pustíte mě domů?“
„To zrovna ne, ale už tu nebudeš sám, máme pro tebe spolubydlícího“ za ním se objevil vozík, na kterém ležel ještě stále uspaný černovlasý chlapec. Přendali ho na postel a připojili k přístrojům. Už za chvíli otevřel své smaragdové oči.
 
                          -------------------------------------------------------------------------------
 
První, co uviděl, byla veliká bílá místnost.
Proboha, kde to zase jsem. Říkal si Harry, když se rozhlédl, viděl kolem sebe lékařské přístroje. A naproti němu seděl nějaký chlapec. Měl tmavě hnědé až černé vlasy a modré oči.
„Ahoj, já jsem William a ty?“ ptal se okamžitě.
„čau, já jsem Harry. Prosim tě, kde to jsem?“ ptal se.
„ V nemocnici Sv. Antonína. Je to kousek od Londýna.“
„ah, díky.“ Co tady dělám? To je asi jen nějaká noční můra, lítám si ve snách, místo abych byl v realitě a umíral. Aspoň to nebude tak hrozné.
Opět se otevřely dveře a v nich čtyři osoby. Nějaký doktor, zdravotní sestra a dva lidi, kteří ho do této šlamastiky dostali. Velevážený Blunt a Jonesová. Harry jen protočil oči, to je neuvěřitelné.
„Harry Potter. Teda dát tě zase popořádku byla docela fuška. Otrava neznámou látkou, dehydratace a podvýživa. Ale naštěstí jsi už v pořádku, to je hlavní.“ Pak se otočil na Blunta a Jonesovou.
„Ještě bych ho nechal odpočívat, promluvíte si zítra.“ Pak všichni odešli. Harry se podíval na toho kluka, ve tváři měl pěkný úškleb.
„Co je?“ ptal se ho Harry se zájmem v hlase.
„ Toho doktora nemám rád. Je sladký jak cukr, ale uvnitř je to pěkný parchant. Taky je to prý pěkné nemehlo, nikdy ho primář nenechá operovat. Pouští ho jen na vizitu a kontrolu pacientů, je to vlastně taková zdravotní sestra.“ Řekl velmi posměšně.
Čas ubíhal a kluci si začali pomalu rozumět. Měli toho opravdu moc společného, Harry se i trochu styděl. S tímto chlapcem si rozuměl víc než s Jackem. A mrzelo ho to. Jack byl jeho první opravdový přítel. Ale co s tím dělat.
Jonesová s Bluntem se od prvního dne neukázali, ačkoliv měli povolení si s ním pormluvit už od druhého dne. Teda ne, že by to Harrymu nějak vadilo.
William měl za chvíli odjet. Proto si vyměnili číslo a adresu, že si budou pravidelně psát.
„Tak se měj Harry.“ Řekl William, vzal si kufr a odešel. Místo něj do místnosti vstoupil Blunt.
„ Konečně jsme sami Harry. Je mi moc líto to, co se stalo…“
„…myslíte to, jak jste ani nedokázali přijet po bůhví jaké době, co jsem napsal, že musím pryč? Že jste mě tam málem nechali zemřít?“ hned nasadil Harry jedovatou notu.
„Máš pravdu málem. Ale přišli jsme včas a odvezli tě do nemocnice.“
„Kde jste k čertu byli?“
„Měli jsme ještě nějakou práci. Všichni naši agenti tam museli být, navíc nám na ústředí nešel počítačový systém, takže ta tvoje zpráva přišla pozdě.“ Harry, ale nějak vycítil, že mu Blunt neříká pravdu.
„Sám víte, že tohle jsou kecy. Chci už konečně slyšet pravdu.“
„Dobrá…nevím,j ak bych začal…vím, co dokážeš.“
„Prosím?“
„že dokážeš hýbat předměty jen za pomocí mysli. Chtěl jsem vědět, jak ti to pomůže, jestli to nějak ovlivní tvojí reakci na tu látku.“
„Vy parchante jeden. Možná už by bylo lepší, kdyby jste mě tam nechali, pak už byste mi neotravovali život.“
„Jak to myslíš?“
„Už mám až po krk těch vašich věčných plánů. Už mám po krk zločinců. Dejte mi už pokoj. Už s vámi nechci mít nikdy nic společného, nechci dál Susan ubližovat. Víte, jak ji musí být, když sedí doma a neví, co se mnou je? Nebo netuší, jestli se jí vrátím živý a zdravý? Nevíte, vy totiž nevíte nic. Myslíte jen na to, jak dopadnout nějakého zločince, nebo kterého normálního člověka použijete ve svůj prospěch. Jen si sedíte v kanceláři a necháte ostatní, ať za vás konají práci. Je mi z vás špatně.“ Dokončil svou řek Harry.
„Pomalu, pomalu hochu, víš, že se nemáš rozčilovat.“ Řekl Blunt bez špetky citu, ale stálo ho to hodně přemáhání. To co řekl ten kluk, ho uhodilo jak kladivo. Měl pravdu ovšem, ale on si také tímhle vším musel projít, bylo mu tehdy 25, Harrymu je téměř o 10 let míň. Neměl ho do toho zatahovat, ale je už pozdě, už ho to poznamenalo. Ale on je v té práci tak dobrej, to je neuvěřitelné dilema, a zase když už toho zažil tolik, tak už je to fuk…
„Znovu jsi odvedl dobrou práci. Proto tu pro tebe mám takovou menší nabídku. Chtěl bych ti navrhnout trvalou práci u MI-6. V tom co děláš, jsi opravdu dobrý. Ničeho se nebojíš a takový kluk jako ty by se nám moc hodil. Dostával by jsi měsíční plat a ten by nebyl nízký…“
„…chcete mě lákat na peníze? Děkuji nemám zájem.“ Odvrátil od Blunta svůj pohled, aby svému záporu dodal ještě větší důraz.
„Nechci odpověď teď. Dávám ti šanci se pořádně rozhodnout.“ S tím za sebou zavřel dveře a nechal Harryho samotného.
 
Poslední komentáře
14.09.2009 19:13:38: Moc pěkná kapitolka a dramatický konec...jakpak se asi Harry rozhodne?
07.09.2009 19:53:41: Moc pěkná kapitolka...
07.09.2009 17:52:58: Hoj super kapca rychle dalsi
07.09.2009 16:17:36: Ještě si chvilku počkáš....tato povídka má 20.kapitol.............
 
Pro vaši úspěšnost při jednání jsou určující čtyři základní prvky. Jsou to: síla, čas, informace a dovednost.(SAMUEL RICHARDSON)