Lucky a Hanky, všehostránky

I myšlení občas škodí zdraví. (ARISTOTELES)

Přihlaste se

Novinky

Vaše nejnovější komenty

HP alias HS

8. kapitola - HP alias HS

Ještě jednou Veselé Velikonoce. Poslední část nadílky, je další kapča k HP alias HS...

Mějte se krásně a komentáři nepohrdneme....

Hned jak se v klidu usadili, vychrlil ze sebe Ron:

„ProsimtěHarryuvědomuješ si, žeSnapeseodtebetakhleurážetnenechá?“ Harry s Hermionou se na něj podívali a Harry ho slušně požádal:“ Mohl by jsi to říct ještě jednou? A třeba i nějak srozumitelně?“

„Jo pardon, Harry uvědomuješ si, že Snape se takhle urážet nenechá. Teď je možná v šoku z informace o tom, že jsi jeho syn, ale za chvíli, ti bude srážet body, kde jen bude moct…“ Hermiona se na Rona podívala překvapeně.

„Teda Rone, od tebe bych něco takového nečekala. Od kdy ty uvažuješ takhle zodpovědně?“

„ No víš Hermiono, že ani nevím?“ řekne Ron, taktéž udiven, ale tím, že byl pochválen od Hermiony.

„ Harry, hlavně Snapea moc nedráždi až s ním budeš mít ten trest. Chovej se vyrovnaně a nenech se vyprovokovat…“ chtěla pokračovat, ale Harry jí přerušil: “Prosimtě Hermi, nech si to kázání, nemám na to náladu!“ tím ukončil tuto debatu a už se jí dál nevěnoval.

Ani Ron s Hermionou se neodvážili pokračovat, znali Harryho moc dobře, na to, aby věděli, že hádat se sním, nemá většinou cenu. Stejně si prosadí svou. Dál už si povídali jen o nějakých blbostech. Hermiona jim zas dala kárání, jak málo se učí, že by měli víc, ale oni už jí neposlouchali. Když Hermiona zjistila, že její řeči jdou jedním uchem dovnitř a druhým zase ven, raději skončila.

Když dojedli, bylo asi ¾ na 7. Harry se raději už zvedl a rozloučil se s kamarády a odešel směr sklepení. Nechtěl tatínkovi dopřát to štěstí, aby mu odečetl body za pozdní příchod. U dveří kabinetu byl za pět 7. Zaklepal a čekal, za chvíli se otevřeli dveře. V nich stál samozřejmě Snape.

„Jste tady dřív, to by skoro chtělo pochvalu. No nic pojďte dovnitř.“ Řekl a uvolnil místo ve dveřích, aby mohl Harry projít.

„Tak pane, co dnes budu dělat?“ zeptal se otráveně a představoval si, jak mu Snape zase dá něco na čištění, nebo něco na kuchání. Avšak odpověď jeho profesora ho zaskočila.

„ Dnes nebudete dělat nic, protože si s vámi potřebuji promluvit, o tom, co jsem se dnes dozvěděl!“ V tuhle chvíli Harry úplně ztuhl, teď by snad radši něco kuchal. Nechtělo se mu o tom mluvit.

„ No tak dobře.“ Řekl Harry rezignovaně. „ Co chcete slyšet?“ s těmito slovy se otočil na Snapea.

„Tak začněme třeba tím, kdy jste se to dozvěděl?“ Zeptal se Snape

„Dozvěděl jsem to letošní prázdniny, když mi přišel dopis od mamky. Nejdříve jsem tomu nemoh uvěřit, jenže jsem si řekl, že ten kdo by si ze  mě udělal srandu, by musel mít hodně blbý smysl pro humor.“ Skoro to vypadalo, že se Snape při těchto slovech urazil, ale když se na něj Harry znovu podíval, byla tam ta chladná maska jako vždy.

„To máte pravdu Pottere. Ale jak si můžete být jistý, že to psala, Lily? Takovou nezodpovědnost bych od vás nečekal.“

„Jestli si myslíte, že jsem si to neověřil, tak mě zjevně neznáte, pane.“

„Ne, to opravdu neznám.“ souhlasil kupodivu Snape. „Tak mi to objasněte.“ vyzval Harryho.

„Co přesně vám mám objasnit, pane?“ zeptal se klidně. Je zajímavé, že od té doby, co se dozvěděl, že profesor je jeho otec, se od něj už nenechal vyprovokovat a díval se na něj naprosto chladně. Že by to byly geny? I když Snape poslední dobou ztrácel nervy docela často. Kupodivu od té doby, co se dozvěděl, že Potter je jeho syn. Je to velice zajímavé...

„Třeba to, jak jste si to ověřil.“

„To je naprosto jednoduché pane. Říká se tomu kouzlo na zjištění adresáta.“ začal vysvětlovat Harry a mluvil ke svému profesorovi lektvarů jako k mírně nablblému (proč jak že=)).

„Jak to se mnou mluvíte, Pottere?“ vyletěl už zase Snape.

„Ptal jste se mě, jak jsem to zjistil, tak vám odpovídám.“

„Ale mluvíte se mnou jako s šestiletým děckem!“ odsekl Snape.

„Ne, pane. Mluvím s vámi jako s DUŠEVNĚ POSTIŽENÝM šestiletým děckem. A mluvím s vámi tak proto, že jestli nevíte, jak jsem asi tak mohl zjistit adresáta dopisu, tak opravdu máte inteligenci duševně postiženého šestiletého dítěte.“ konstatoval Harry naprosto věcným tónem. Snape se tak naštval, že ani nemohl promluvit a tím dal Harrymu čas, aby svoji myšlenku rozvinul. Ale on to neudělal, uvelebil se na židli, díval se svému otci do očí bez jakékoli známky strachu nebo omluvy a čekal. Snape do sebe obrátil lahvičku nějakého lektvaru a Harry i bez popisek poznal, že to byl lektvar uklidňující. Snape st. si sednul na židli a pomalu to rozdejchával. Po chvíli byl schopen konečně promluvit.

„Neurážejte mě, Pottere. Varuji vás poprvé a naposledy. Jestli mě ještě jednou urazíte, tak poletíte ze školy dřív než řeknete blb.“ naštvaně zasyčel.

„Ale já vás neurazil pane. Já pouze řekl, že jestli nevíte, jak jsem to mohl zjistit, tak máte inteligenci duševně postiženého šestiletého dítěte. Ale jelikož předpokládám, že víte, jak jsem to mohl zjistit, tak jsem vás neurazil. Protože jelikož byste to nevěděl, tak jediný koho jsem urazil, je duševně postižené šestileté dítě.“ mírně se usmál a Snape už zase vraždil svého syna pohledem.

„TAK DOST!!! Mě nikdo urážet nebude! Natož v mém vlastním kabinetu.“ Snape už dočista zrudnul vzteky a teď vypadal jako hodně přezráté rajče, teda hodně přezrálé rajče s hodně dlouhým rypákem.

„Ale já vás neurazil pane.“ začal znova Harry, ale byl přerušen.

„Já vím, ale naposled vás varuju. Jediná poznámka a balíte si kufry! Je vám to dostatečně jasný?“ „Naprosto pane profesore.“ odpověděl s klidem Harry. V tomhle Snape svého syna obdivoval. Dokázal zachovat naprosto chladnou tvář i v těch nejsložitějších situacích, mezi něž patří i tahle.

Snape si nemohl pomoct a zíral na Harryho jak na zázrak přírody. Najednou v něm viděl sám sebe, to sebeovládání, ty gesta, výrazy, pohledy a mnoho dalšího. V duchu se otřepal- to přece není možný. Nemůže to být jeho syn, má přesně to samé arogantní chován jako James Potter a ta podoba…. A navíc takové kopyto v lektvarech, i když dnes byl jeho lektvar naprosto dokonalý, sám by to lépe nesvedl. Když ten lektvar viděl poprvé, myslel, že jde jen o pouhý přelud, výplod jeho fantazie. Jakoby doufal, že Potter ten lektvar uvaří dobře. Zvlášť po zprávě, že je to jeho syn. Ale to, jak se k němu dnes zachoval, to bylo odporné- celý Potter. I když si Snape musel uznat, že ho k tomu sám vyprovokoval. Byl zmatený, na jednu stranu v něm viděl svého odvěkého rivala, ale na druhou syna, na kterého může být otec hrdý. Který nešikanuje mladší, ale zastává se jich. A těch soubojů s Voldemortem, vždyť mu pokaždé unikl. Unikl mu dokonce i z vězení, to se nikomu ještě nepodařilo.

Harry se zájmem díval na svého profesora/otce. Jak Snape přemýšlel (opět se dostáváme k problému, jestli to umí… =))) měl nablblý výraz. Koukal se do prázdna a nevnímal okolí. Harry v jeho očích spatřil jakýsi souboj, mám mu věřit, nemám mu věřit. Raději se začal pomalu přibližovat ke dveřím, když zjistil, že Snape to stejně nevnímá, otevřel dveře a vyklouzl ven na chodbu. Pak za sebou opatrně zavřel dveře a rychle utíkal do společenské místnosti, kde na něj už čekali Ron a Hermiona.

Když se Snape probral ze svého zamyšlení, uvědomil si, že je v místnosti sám. Potter nikde nebyl. Na jednu stranu byl Snape rád, ale na druhou by si rád ještě jednou promluvil.

Ředitelna:

Brumbál celý večer buď chodil po pracovně anebo seděl ve svém křesle a přemýšlel. Stále nemohl přijít na to, co se mezi nimi děje. A říkáte si mezi kým? No přeci mezi Snapeem a Harrym. Mezi dvěma tak odlišnými, ale přesto i něčím podobnými osobami. A ta nenávist, kterou k sobě chovají. Vždyť Harry ho nenávidí už skoro jako Voldemorta, a to už je co říct. I když to zase ne, tak moc ho nenávidět nemohl anebo ano? Takovéto otázky si kladl celou noc. Nevěděl, co si o nich má myslet. I když dnes na večeři se na sebe podívali jindy, než obvykle. Jako kdyby mezi nimi bylo nějaké pouto, které se oba snaží tajit a nejen před veřejností, ale i sami před sebou. Přišel k bidýlku Fawkese a jen tak se ho zeptal: „Ty o tom nic nevíš viď?“ Fawkes zvednul hlavu, jako kdyby se probudil a jen smutně zatrylkoval, poté uložil hlavu zpátky a dál ředitele nevnímal. Brumbál si jen povzdychl a znovu začal pochodovat po své pracovně, no a tahle to dělal ještě celou noc….

Společenská místnost:

Ron a Hermiona seděli v křeslech u ohně a netrpělivě čekali na Harryho. Když v tom se otevřel portrét Buclaté dámy a v něm se objevil Harry. Ihned si šel sednou ke svým kamarádům, kteří mu drželi jedno z posledních volných křesel. Hned jak si sedl, vystartovali na něj s otázkami: „ Tak co jaký to bylo?“ „Nenechal si se vytočit, že ne?“ a jiné jim podobným.

„Dobře, dobře. Hlavně klid. Jednu otázku po druhé. Jaké to bylo? Jiné, než jsem předpokládal“ když viděl nechápavý výraz svých přátel dal se do vysvětlování: „ Nečistil jsem kotlíky, nekuchal jsem nějaké odporné tvory. Snape si se mnou podíval, no povídal, spíš mě vyslýchal…Jestli jsem se nenechal vytočit? Ne neboj, Hermiono. Opravdu jsem se vytočit nenechal, zato Snape byl v jednu chvíli rudej jako rajče.“ skoro se uchechtl Harry při vzpomínce na rudého profesora.

„Teda Harry, vypadá to, že se ze Snapea stává pěkný vztekloun.“ začal Ron, ale byl přerušen Hermionou.

„Ale Rone, copak sis nevšiml, že se Snape nechá vytočit jenom od Harryho? Jak si sám řekl, pravděpodobně je v šoku ze svého otcovství.“ poznamenala zamyšleně Hermiona.

„Samozřejmě, Hermiono, ty máš vždycky pravdu.“ zahučel Ron a upřeně se zadíval na špičky svých bot. Harry je chvíli pozoroval, ale pak už ho to přestalo bavit. „Tak vážení, já jdu spát. Dobrou noc.“ rozloučil se Harry a vstal. „Dobrou, Harry.“ rozloučila se Hermiona, ale Ron vypadal, že Harryho vůbec neslyšel. Tak pokrčil rameny a odebral se do ložnice. Spáchal nějakou tu hygienu a zalehnul. Ale nedařilo se mu usnout. Musel pořád myslet na Snapea.

„Jediná poznámka a balíte si kufry! Je vám to dostatečně jasný?“ Nemohl pochopit, co proti němu Snape má. Každý jiný profesor by se tomu v tuhle denní (spíš noční) hodinu zasmál a byl by klid. Ale on ne, on po mě musí řvát. Ale pak se do jeho přemýšlení vmísilo jeho druhé já.

„Proč myslíš, že na tebe řve? Nebude to náhodou mít něco společného s tím, že jsi jeho syn. A on se to musel dozvědět od Malfoye“ provokovalo.

„Zapomínáš, že měl v kapse ten dopis. Můj soukromý dopis! Vždyť si to klidně mohl přečíst a dozvěděl by se to od Lily stejně jako já.“ argumentoval Harry.

„No, to je sice hezký, ale on si ten dopis nepřečet.“

„Jeho problém,“ dál se hádal Harry, „a hlavně mi ho vůbec neměl brát! Je to osobní!“

„Jestli sis nevšim, tak se ho to taky osobně týká.“

„Ale to neznamená, že mi musí číst mojí poštu! Když ten dopis našel, měl mi ho vrátit!“

„To bys neudělal ani ty. Přiznej si konečně, že bys udělal úplně to samý.“ zkoušelo to dál druhé já.

„Já nejsem stejný jako on! A nikdy nebudu!“ naštval se Harry.

„Pozdě! Už seš jako on. Jdou ti lektvary, zůstáváš chladný za všech situací, prostě celý on.“

„Hele, neštvi mě a zmlkni! Nebo se naštvu.“ snažil se Harry usnout.

„Jo? A co mi uděláš?“ dál rylo druhé já.

„TICHO!!!!!!“ zařval Harry (v duchu) a druhé já opravdu ztichlo.

Harry konečně usnul. Zdálo se mu, že běží po louce a pronásleduje ho Snape. Pak Harryho zastavil Brumbál a začal mu vysvětlovat, že Severusi Snapeovi důvěřuje. Ale Harrymu to bylo jedno, nechtěl ho jako otce. Zařval na Brumbála, ať si oba trhnou nohou. Pak se probudil.

Ležel ve svojí posteli a zrychleně dýchal. Roztáhl závěsy a uviděl nevyspalého Rona.

„Dobrý ráno, Rone.“ pozdravil Harry a protáhl se. Bolelo ho celé tělo.

„Hmm, dobrý ráno, Harry. Celou noc si řval za spaní.“ postěžoval si Ron.

„Ach neeee.“ zabědoval Harry a podíval se na budík. Za půl hodiny začínala obrana.

„Měli bysme se jít nasnídat, nebo se Hermiona zblázní.“ poznamenal Ron.

„Jo, to bysme měli. Mám hlad jako vlk.“ souhlasil Harry. Sešli do společenky a tam už na ně čekala Hermiona. „Dobré ráno, Rone, Harry. Měli bychom si pospíšit. Za třicet minut začíná první hodina, tak ať to stihneme.“ pozdravila je a jako první strčila do Buclaté dámy. Urychleně se nasnídali a upalovali na obranu. Profesorka Iloysie Medisteová s nimi začala probírat mozkomory a Patronovo zaklínadlo. Jaké pro ni bylo překvapení, když polovina studentů z nebelvíru,ho již bravurně ovládala. Nevěřícně valila bulvy. Každému, kdo kouzlo zvládl, udělila profesorka 20 bodů. Díky tomu si nebelvír velice bodově polepšil. Trio odcházelo z obrany velice šťastné, nálada jim vydržela až do poslední hodiny, kdy měli lektvary. Snape Harryho opět naštval na plné obrátky. Přemýšlel na pomstou, napadalo ho spoustu možností- jedna bláznivější než druhá. Nejvíce se mu líbila ta, kde byl Snape obarvený celý na růžovo.

A co se nestalo…..

Poslední komentáře
07.06.2016 21:21:37: Se připojit. Souhlasím se vším výše сказанным. Můžeme popovídat na toto téma. Tady nebo v PM. :-( pu...
19.03.2016 00:52:00: Myslím, že Se mýlíte. Jsem si jistý. Pojďme diskutovat o tom to je. Napište mi PM, пообщаемся. O_O E...
04.05.2015 01:02:11: no vážně, ten charakter postav, tss, tss, nezlobte se na mě, ale dokázat napsat snapeovského Snapea,...
12.11.2013 22:46:03: Právě jsem dočetla poslední uveřejěnou kapitolu a říkala jsem si, že to okomentuju až na konci. Takž...
 
Pro vaši úspěšnost při jednání jsou určující čtyři základní prvky. Jsou to: síla, čas, informace a dovednost.(SAMUEL RICHARDSON)