Lucky a Hanky, všehostránky

I myšlení občas škodí zdraví. (ARISTOTELES)

Přihlaste se

Novinky

Vaše nejnovější komenty

HP a ZI - dokončeno

6. Zpátky do Bradavic

Tak a je tu šestá kapča! Snad se vám bude líbit...:D

“Tak, abychom šli spát, už je dost pozdě,” zarazil rozjíždějící se debatu Brumbál. “Dobrou noc přeji vám všem.” S tím opustil místnost a Harrymu se zdálo, že zaslechl tlumené puf, jak se Brumbál přemístil.

“Albus má pravdu, je čas jít spát,” prohlásil Sirius a odlevitoval tělo Voldyho do toho nejzapadlejšího pokoje a důkladně ho zabezpečil všemi možnými (i nemožnými) kouzly. Harry s Ronem se tedy odebrali do pokoje a lehli si. Původně měli v plánu si ještě povídat o zážitích tohoto dne, ale jak ulehli, tak se jim začala klížit víčka, a tak to raději vzdali.

Hned jak se Harry probudil, měl pocit, že něco není v pořádku. Tak se oblékl a vstal. Sešel dolů do kuchyně, kde našel Siriuse stát na hlavě. Povdivil se a šel si udělat snídani. Sirius si ho všiml, a tak se postavil normálně na nohy.

“Dobré ráno,” pozdravil Harryho. “Dějě se něco, že jsi tak časně vzhůru?”

“Ale nic, jen jsem nemohl dospat,” odpověděl mu nepříliš po pravdě Harry.

“Hele, Harry, vidím, že tě něco trápí. Sice nechci svých schopností zneužívat, ale jestli mi neřekneš, o co jde, budu to muset udělat,” upozornil ho Sirius a Harry byl rád, že mu dal alespoň nabídku, ale rozhodl se ji nevyužít, protože si nemyslel, že by to, co ho trápí bylo nějak podstatné.

“Jak myslíš,” odpověděl na jeho mlčení smutně Sirius.

“Nebudeš na mém synovi praktikovat svoje pitomé schopnosti.” řekl zdánlivě klidným hlasem Remus, ale každý kdo ho alespoň trochu znal, v něm poznal nebezpečnou hrozbu. A Sirius mezi ně rozhodně patřil, takže to okamžitě poznal.

“A copak mi uděláš?” zeptal se medovým hláskem (až odporně připomínajícím Umbridgeovou) Sirius a Harry se začal rozhlížet, jestli někde nezahlédne její mašličku ve vlasech. Když se tak nestalo, znovu stočil zrak k jeho otci a kmotrovi, kteří na sebe už mířili hůlkami.

“Nechte toho!” zařval a oba se po něm otočili.

“Ale Harry,” začal Remus, ale Harry ho přerušil: “Nechte toho. Nepřipadá vám zbytečné se hádat jenom kvůli mně? Co kdybysme dneska něco podnikli? Třeba bychom já s Remusem skočili na Příčnou a zůstali tam až do večeře nebo můžeš ty s Tonksovou zajít do Prasinek k Rosmertě na něco dobrého.” navrhnul Harry a sám se podivil, co má za dobré nápady. Otočil se na otce a ten nepatrně přikývnul, a tak se najedli a vyrazili.

Na Příčné:

Přemístili se do Děravého kotle. Naštěstí si jich nikdo příliš nevšímal, a tak dorazili v klidu až ke Krucánkám a kaňourům. Vešli dovnitř, protože se chtěli podívat, jestli tam nenajdou nějakou zajímavou knížku (co taky jiného dělat v knihkupectví?). Ale tam narazili na Luciuse Malfoye i se synem. Oba dva se ušklíbli a Lucius řekl velice jízlivým hlasem (tedy jako obvykle): “Dobrý večer, Lupine. Jak se daří? A co tu děláte v tuhle dobu a ještě ke všemu s Potterem?”

“Daří se dobře, děkuji. A nemyslím si, že bych vám musel vysvětlovat, co tu dělám.” odpověděl mu ještě jízlivěji Remus (zázrak, že se mu to povedlo).

“Opravdu si to myslíte? To je ale škoda, já si myslím pravý opak.” usmál se Malfoy starší a Draco se mezitím na Harryho šklebil (taky by měl vymyslet něco originálnějšího, než se pořád jenom šklebit).

“Jak to myslíte, Malfoyi?” vyštěkl Remus.

“Jenom tak, že nejspíš budete přinucen mi to říct.” A to už k sobě přemisťováním přivolával Smrtijedy. Najednou se v knihkupectví objevilo asi třicet Smrtijedů a vyběhl překvapený majitel, ale okamžitě byl spoután a zůstal ležet na zemi. Ale to už Remus popadl Harryho a přemístil se na ústředí. Ale ještě se jich stačil chytit Malfoy starší a nechal svého syna stát uprostřed Smrtijedů.

Mezitím u Siriuse:

“Tak co, jdeme do Prasinek?” zeptal se s nadějí v hlase Sirius.

“Jasně, proč ne,” odpověděla Tonksová. Tak se taky najedli a vyrazili. Sirius si radši změnil podobu, přece nechtěl, aby ho někdo poznal. I když poslední dobou se situace kolem něj trochu zklidnila, pořád nechtěl riskovat odhalení. Tak se přemístili do Prasinek, rovnou zapadli k Rosmertě a objednali si nějakou dobrou večeři. Tak si povídali a povídali a smáli se, ale najednou je vyrušila sova, která Siriusovi na hlavu upustila dopis. V něm stálo úhledným skloněným písmem:

Milý Siriusi,

možná, že by jsi chtěl vědět, že s Remusem a Harrym se k nám přemístil Lucius Malfoy. Až budete mít náladu, tak se, prosím, vraťte, myslím, že s tebou chce mluvit.

Zdraví Tě A.B.

“Copak se děje?” zaptala se nervózně Tonksová.

“Ale nic, na ústředí je Malfoy a chce se mnou mluvit.” odpověděl pohrdavě Sirius a zasmál se. “Asi si bude muset chvíli počkat.” A usmál se na ní. Tak dojedli večeři a uráčili se přemístit na ústředí, Sirius si ještě změnil zpátky podobu.

“No to je dost, už jsme si mysleli, že jste na nás úplně zapomněli.” začal s úšklebkem Snape.

“Tak, už jste dorazili! Siriusi, pojď, prosím, za mnou.” přerušil hádku Brumbál dřívm, než vůbec začala. Sirius se jen uchechtl a vydal se za ním do pokoje, kam před časem schoval Voldemorta (ten už byl kupodivu zase pryč a nikdo netušil, jak to dokázal). Brumbál otevřel dveře a pokynul Siriusovi, aby vešel. Když vstoupil, k jeho obrovskému překvapení ležel na zemi spoutaný Malfoy.

Tak ho milostivě odpoutal a zeptal se: “Potřeboval jsi mě, Luciusi?”

“Já nikdy, ale můj pán ti vzkazuje, že máš být zítra přesně v poledne s Potterem na nádraží Kings Kros nebo zemřou rodiče Tonksový.”

“A to si jako představuje jak?” zeptal se s předstíraným klidem Sirius.

“Asi tak, Blacku, že tam doopravdy budete, aby se vás konečně mohl zbavit.” ušklíbnul se Malfoy (už se až příliš podobá vému synovi-nebo naopak?-pořád se šklebí).

“Ahá, tak to asi znamená, že kvůli mě už zase někdo umře. Budu jim nosit na hrob kytky.” ušklíbl se prozměnu Sirirus jeho nechápavému pohledu.

“Ty je jako necháš umřít?” zeptal se velice nechápavý Malfoy. Jeho pán si byl jistý, že tam půjde. Tohle ho rozhodně nepotěší, už dlouho chce s oběma skoncovat.

“Nevyjádřil jsem se snad dost jasně, Malfoyi?” zeptal se s úsměvem.

“Ale jo, dost jasně.” bral to zpátky Malfoy. “Tak já bych už šel, když dovolíte.” chtěl se zvednout, ale nečekal, že ho Sirius znova spoutá (tentokrát radši s hůlkou, aby Malfoyovi něco nedošlo-ne že by patřil mezi ty nejchápavější-ale jistota je jistota), a tak se svalil zase na zem a nechápavě na Siriuse hleděl.

“Myslím, že to tu s náma budeš ještě chvíli muset přežít.” odvětil s úsměvem Sirius na jeho němý dotaz a zabouchl dveře.

Sešel dolů a ostatním sdělil, co se stalo. Tonksová se rozbrečela a Molly se jí snažila uklidnit. Harry okamžitě běžel za Ronem a Hermionou, aby jim řekl tu nešťastnou novinu. Hemiona se taky skoro rozbrečela a Ron ji uklidňoval. Harry okamžitě zase pádil dolů, koneckonců se ho to osobně týká. Dozvěděl se, že budou dělat, že tam nejdou, ale nakonec tam budou, aby zabránili jejich smrti.

“Souhlasíš?” ptal se ho ještě Remus.

“Jo jo, stejně nemám na výběr.” konstatoval suše Harry.

“Ale samozřejme, že máš na výběr.” pospíšil si s odpovědí Remus a všichni ostatní se zatvářili zhnuseně kromě Molly, která moc dobře věděla, jaké to je, když se někdo bojí o syna(má jich šest=)).

“Jo, a vzít si na triko další životy. Ne díky.” odpověděl poněkud podrážděný Harry.

“Promiň,” zamumlal Remus a šel si uvařit čaj.

“Myslím, že bychom se všichni měli jít vyspat. A ne, Siriusi, já se o Malfoye postarám.” ukončil “schůzi” Brumbál.

Tak se Harry zvednul a šel si lehnout. Lehl si, odložil brýle na stolek a zavřel oči. Ale spánek nepřicházel. Když konečně usnul, zdálo se mu, že kvůli němu umírá Remus. Vyčerpáním se probudil a kouknul se na hodiny. Bylo teprve půl čtvrté.

“Kdo jiný než já se může probudit v takovouhle blbou hodinu,” pomyslel si a otočil se na druhý bok.

Ráno ho probudil Hermionin hlas: “Myslíš, že ještě spí?”

“To netuším, ale nejspíš jsi ho právě probudila.” odpověděl Ron a potichu otevřel dveře. A opravdu na ně koukal Harryho rozespalý obličej. “To nemůžete mluvit trochu míň nahlas?” zeptal se mírně podrážděně.

“Ale Harry, už je snídaně a dneska zachraňuješ rodiče Dory.” obhajovala se hned Hermiona.

“Já vím, mě to připomínat nemusíš,” ušklbl se Harry. “Ale když dovolíte, docela rád bych se dospal.”

“Tak promiň, my tě nebudeme rušit,” řekl Ron a vystrkal Hermionu ze dveří.

Harry ještě zaslechl Hermionino rozhořčené: “Nemyslíš si, že je poslední dobou trochu přecitlivělý?”

“Asi je toho na něj moc,” konstatoval Ron. To Harryho naštvalo ještě víc, oni si o něm snad myslí, že je slaboch. To tedy ne, on jim dokáže, že je dobrý. Ale až někdy jindy, teď se chce ještě dospat.

Probudilo ho až Siriusovo: “Harry, vstávej! Za hodinu tam máme být!”

“Cože! Proč mě nikdo nevzbudil?” vyjeveně se ptal Harry a nasadil si brýle. Ozval se záchvat smíchu.

“Dobrý, ještě žije,” konstatoval Sirius. “My se tě snažíme vzbudit už dlouho Harry, ale jaksi na tebe nic jiného nefunguje.”

“To je od vás milé, ale kdyby mě někdo neprobudil brzo, (podíval se na Rona s Hermionou) byl bych dávno vzhůru.” zamračil se a vylezl z postele. Sešel dolů do kuchyně a tam už na něj čekal Remus. Bůhví proč si myslel, že by nahoře asi nebyl moc platný. Akorát by (zase) dostal vztek na Siriuse. To nechěl, a tak radši zůstal dole.

“Dobrý ráno, Reme.” pozdravil ho Harry.

“Dobrý ráno, Harry.” odpověděl mile Remus a usmál se na něj. “Měl by ses nasnídat.” ještě dodal a podával mu talíř s jeho nejoblíbenějším jídlem, totiž toasty s marmeládou.

“Díky,” řekl a vzal si od něj talíř, ale nedokázal do sebe vpravit ani sousto. Atmosféra v domě na něj doléhala jako příkrov husté mlhy. Neuvěřitelně ho štvala a zamlžovala mu mysl. Musel vypadnout, teď hned.

“Jdeš se mnou, musím pryč. Nedá se tu dýchat ani myslet.” zeptal se Remuse.

“Jasně, nejdřív si ale sedni. Řeknu ti plán.” Harry neochotně poslechl a vzápětí se dozvěděl, že se spolu s Hermionou a Ronem půjdou projít, jako že nikam nejde, ale na poslední chvíli se přemístí kus od nádraží. Sirius se taky půjde projít s Remusem v podobě, která už se ministerstvu (a tím i Voldemortovi) určitě provalila. Připadalo mu to jako docela dobrý plán, a tak se zeptal, kam se půjdou projít. Nejpřijatelněji vypadaly Prasinky nebo Příčná, protože tam musí být co nejbezpečněji. Nikdo je tam nebude hlídat, protože včichni budou na nádraží Kings Kros. Budou se tam dostávat nezjistitelnými dopravními prostředky-tedy košťata, testrálové a jeden fénix, Hagrid poletí na Siriusově motorce. Přece jenom by bylo poněkud divné, kdyby se asi týden před začátkem školy přemístilo na nádraží minimálně dvacet osob.

Harry s Remusem se tedy najedli a ještě vyrazili ven.

Přemístili se do Děravého kotle (zase) a vydali se do mudlovského Londýna. Procházeli se po náměstích a ulicích plných pobíhajících mudlů.

“Kam všichni tak spěchají?” divil se Remus.

“Nevím, asi nakupovat věci do školy. Naštěstí my je máme už dávno.” odpověděl mu Harry.

“A hrome, už musíme jít!” zabědoval Remus a zatáhl Harryho do nějaké boční uličky, kdy nebyla ani noha. Pak se okamžitě přemístili na ústředí a zbylo tam po nich jen malé zlaté peříčko.

Mezitím na ústředí:

“Sakra, kam zase zmizeli?” vztekal se Sirius, “vždyť nám ještě pokazí plán.”

“Však oni se objeví,” uklidňoval ho Brumbál.

“Tvůj optimismus bych chtěl mít, Albusi. Myslím, že bys jim měl poslat ohnivou výstrahu.”

“Asi máš pravdu,” přikývnul Brumbál a objevilo se Fawkesovo peříčko a s pufnutím zmizelo.

Harry s Remusem se objevili uprostřed kuchyně a všichni se k nim okamžitě otočili.

“Kde jste sakra byli?” řval Sirius.

“Siriusi, neřvi.” snažil se ho Remus uklidnit. “Myslíš, že by se mu se mnou mohlo něco stát? Dal bych za něj vlastní život.” začal taky řvát Remus. “A klidně i tvůj,” dodal, když viděl, jak se Sirius tváří.

“Samou opatrností jsi zapomněl na nejdůležitější pravidlo. Vždycky musí někdo vědět, kde jsi. Ale teď jsi neohrožoval jenom svůj život, Reme. Teď jsi ohrožoval minimálně dvacet životů. Všichni ostatní už jsou na cestě. Jak vidíš zůstali jsme tu jenom my tři a Hermiona s Ronem. A jestli kvůli tobě umřou rodiče Dory, tak tě zabiju.” Sirius už neřval, ale spíše šeptal. Na to už Remus neměl co říct, a tak se chytil Siriuse a přemístili se do Děravého kotle.

Přivítal je hostinský Tom: “Jak vidím, Lupine, dneska máte vycházkový den, že?” Remus radši nic neodpověděl, protože ho Sirius spražil pohledem: Neříkej mi, že jste byli na Příčný! a odtáhl ho pryč.

“Co kdybychom si zašli na zmrzlinu?” nadhodil Remus.

“Super nápad, mám na ní hroznou chuť!” odpověděl až přehnaně vesele Sirius, ale v jeho pohledu byl vidět, že by ho nejradši zabil.

Mezitím na ústředí:

Hermiona seběhla ze schodů a za ní se vyřítil Ron.

“Harry, kde jste byli?” vyhrkla, “pojď, jdeme do Prasinek. Rychle!” chytila oba za paži a přemístila je za Taškářovy žertovné předměty.

V Prasinkách:

Jakmile se objevili, zatáhla je dovnitř a začali si prohlížet, co všechno tam mají. Nakonec si koupila skoro od každého trochu, snad kromě lezoucích švábů. Pak se šli projít a zašli snad do každého obchůdku kromě madame Pacinkové. Chvíli poseděli dokonce i u Prasečí hlavy. Když zjistili, že je 11:50, okamžitě odběhli za Prasinky a Harry se přemístil k nádraží Kings Kros a Ron s Hermionou prošli tajnou chodbou z Medového ráje do Bradavic, kde už na ně čekalo přenášedlo někam do Londýna.

Na nádraží Kings Kros:

Najednou se na obyčejném nádraží objevilo asi třicet mužů oděných v černém s kapucí přes hlavu. Přesto že žádný nic neříkal, jasně z nich sálala autorita a každý, kdo mohl, se raději klidil honem pryč. Kdo by je pozorně sledoval, zjistil by, že zmizeli ve zdi mezi nástupištěmi devět a deset. Chvíli na to se objevil i starší muž s dlouhými černými vlasy, na němž bylo poznat, že kdysi býval velice pohledný. Ale teď už jeho krása byla ta tam a on se rozhlížel, jako by na někoho čekal. Krátce po něm se objevil i mladý chlapec a mlčky se k němu přidal. Oba se beze slova úplně ztratili z očí (zastřeli se) a prošli zdí za těmi černými postavami.

Když prošli přepážkou, spatřili vůbec nejobávanějšího černokněžníka v celé historii kouzel (to by mu asi zalichotilo). Jeho krvavě rudé zorničky upřeně pozorovaly místo, kudy právě prošli oba černovasí kouzelníci. Něco řekl a všichni zakuklenci namířili na to místo svoje hůlky. Ale bylo vidět, jak každý míří úplně někam jinam, protože je nikdo neviděl. Jediný, kdo mířil správně, byl Severus Snape, ale oni nevěděli, jestli je taky vidí nebo mu jako jedinému došlo, kde museli projít přepážkou.

“Pěkně vás vítám, vy dva zbabělci, co se ani neodvážíte se mi ukázat.” posměšně pozdravil hadí xicht (prostě ta jeho zrůdná tvář nejde líp vystihnout). Sirius Black (kdysi pohledný muž) už chtěl něco odpovědět, ale Harry Potter (mladý chlapec) ho zadržel.

“A heleme se, Pottřík dostává rozum. Pochopil, že není radno si se mnou zahrávat.” a ušklíbl se na oba nově příchozí.

“Jakto, že nás vidíš, ty slizkej hade?” optal se s notnou dávkou sebeovládání Sirius.

“Co je ti do toho? Mám svoje důvody,” odpověděl s ještě větší dávkou sebeovládání Voldemort.

“Je mi do toho tak nějak úplně všechno, pokud ti to ještě nedošlo.” řekl Sirius a neverbálně použil na sebe i na Harryho ještě jedno kouzlo, díky kterému je už neměl nikdo vidět. “A co teď, ještě pořád nás vidíš, Voldíčku?” otázal se naoko mile Sirius. Ve Voldemortově tváři se zračilo překvapení, ale za okamžik ho opět vystřídala typická studená maska bez výrazu.

“Jak si to udělal?” zařval a začal se rozhlížet kolem. Sirius na sebe neverbálně seslal zaklínadlo, po kterém se jeho hlas rozléhal ze všech stran.

“Myslíš, že bych ti to říkal?” zeptal se zdánlivě medově Sirius. Všichni Smrtijedi se rozhlíželi kolem sebe a snažili se zasáhnout cíl, ale kouzla se odrážela od stěn a vracely se zpátky k nim. Asi polovina už se válela po zemi, když Voldemort zařval: “Dost! Nechte toho, vy tupci! Blacku, okamžitě se ukaž nebo zemřou!”

“Ale chtěl si, abych tady byl, jinak je zabiješ. A my tu jsme, takže bys je neměl zabít. Názory by se neměly měnit tak často. A kde vlastně jsou?” rozléhal se Siriusův hlas.

“To víš, to ti určitě řeknu. A ukažte se nebo opravdu umřou. To by se Nymfadorce nelíbilo, že?” Sirius se myšlenkami propojil s Harrym: Věříš mi? –Jo jo. –Tak dobře, odkreju tě a ty nebudeš provokovat, jasný? –Jasně, svýho života si pořád vážím. A jak se to spolu vlastně bavíme? –Nitrzpytný spojení, trochu jsem trénoval.

Sirius se na něj ušklíbl a nahlas řekl: “Ukážu ti Harryho, to ti bude muset stačit.” Odkryl ho a dál hypnotizoval Voldemorta.

“A jak je vlastně chceš zabít, když tu nejsou?”

“Do toho ti nic neni, ty smrade.” Sirius se kupodivu pořád držel a ani na něj nenamířil hůlku.

Ale Harry už to nevydržel: “Mýho kmotra urážet nebudeš!”

“Jo, a co mi asi uděláš, Pottříčku?” ušklíbal se Voldy.

“Hm, to si ještě musím romyslet.” zamyslel se Harry.

“A co, když ti něco udělám já?” zeptal se sladce Sirius.

“Ty, Blacku? Tak to bych chtěl vidět.” konstatoval ironicky Voldemort.

“Máš to mít!” vykřikl Sirius a neverbálně všechny kromě nich dvou odklidil stranou, aby nepřekáželi. Všechny kromě Harryho i spoutal. Pak se na Voldemorta ušklíbl a zeptal se: “Tvoji Smrťoušci ti už moc nepomůžou, co?”

“Mě-nebudeš-urážet!” odsekával Snape a zvedal se ze země. Sirius ho chtěl znova spoutat, ale on kouzlo odrazil. Doletělo přímo na Harryho, ale ten něco podobného čekal a taky ho odrazil. A tentokrát už našlo svůj cíl-vpilo se do Voldemortova týla. Harry na něj vyslal pro jistotu ještě umlčovací kouzlo, aby nemohl nijak ublížit rodičům Dory. Ukázalo se, že udělal dobře, protože Voldymu stačilo říct: Zabte je! a jeho vzkaz by dostali Smrtijedi v jejich skrýši a ti by je určitě bez váhání zavraždili.

“Snape, gratuluju! To se ti fakt povedlo!” radoval se Sirius. To už přepážkou procházeli všichni členové Řádu a Tonksová se rozbrečela štěstím.

“Tak, to by bylo.” poznamenal Brumbál a znovu spoutal Voldemorta. Pak se všichni přemístili na ústředí.

Na ústředí:

“Jdu udělat oběd,” hlásila se hned Molly a odběhla do kuchyně.

“Co se tam vlastně stalo?” zeptal se s mírným úsměvem Brumbál.

“Tak na to se posaďte,” usmíval se Sirius. “My jsme tam přišli, on nás viděl-nevím jak se mu to povedlo-a všichni na nás mířili. Tak jsem použil kouzlo neviditelnosti a všichni po nás začali pálit. Pak jsme si chvilku povídali a on začal vyhrožovat, že když nás neodkreju, zabije je (střelil pohledem po Tonksové). Spojil jsem se myšlenkama s Harrym a ptal se ho, jestli mi věří. On že jo, tak jsem ho odkryl a zeptal se Voldyho, jak je chce zabít, když tu nejsou. Řekl mi: “Do toho ti nic neni, ty smrade.” a Harry na něj zařval, že mě urážet nebude. Tak jsem se naštval, všechny odklidil a zeptal se: “Tvoji Smrťoušci (Brumbál se začal potichu smát a Snape po něm střelil nenávistným pohledem) ti už moc nepomůžou, co?”, ale to se zvedl Snape a řekl, že ho urážet nebudu. Jako by to nebyla pravda (Snape už vytahoval hůlku, ale Brumbál ho zarazil). Chtěl jsem ho spoutat, on to odrazil na Harryho a Harry to odrazil na Voldyho.” už se smál Sirius a většina mu pobaveně přizvukovala.

“Trochu jsi trénoval, co?” zeptal se Moody.

“Jo trénoval a jak jsi viděl, teda vlastně neviděl, tak se mi to docela vyplatilo.” usmál se Sirius. Vypadalo to, že dobrou náladu mu jen tak něco nepokazí.

“Tak to by bylo,” poznamenal Brumbál, “Harry, Rone, Hermiono, myslím, že byste si měli jít zabalit. Zítra se odjíždí do Bradavic.”

“Cože! Už?” vyhrkli svorně.

“Ano, ano, taky mi to uteklo rychle.”

“Tak šup, balit!” vykřikoval Sirius a se smíchem je zaháněl do jejich pokoje. Harry si povzdychl a odklopil víko kufru. Málem se zalekl toho, jaký tam byl nepořádek. Vůbec si nevzpomínal, že by někdy takový nepořádek viděl. Balení jim trvalo celý zbytek odpoledne. Když Harry konečně zaklapl kufr a oddechl si, už byl čas na večeři. Tak sešli do kuchyně. Byla speciální večeře na počest návratu do Bradavic. Při jídle si povídali o všem možném a smáli se Voldemortovi.

Když už konečně dojedli, bylo pozdě a Sirius oznámil, že je čas jít spát. Tak se všichni rozloučili a odebrali se domů. Všichni až na Rona a Hermionu, kteří byli pozváni, aby trávili společně s Harrym prázdniny na Grimmauldově náměstí. Ti tři se odebrali do svých pokojů a Sirius osaměl. Uvědomoval si, že už zítra mu odjedou a on zůstane úplně sám. Děsil se toho okamžiku, kdy se budou muset rozloučit. Jistě, členové Řádu ho budou navštevovat, ale to není ono. Přál si, aby Harry vůbec do Bradavic nejezdil, ale v duchu se za tyto myšlenky styděl. Má v Bradavicích přátele. Nemohl mu přece bránit ve štěstí. Ale stejně ho to štvalo. Radši nechal přemýšlení a šel spát nebo by ještě usnul na židli.

Druhý den se Harry probudil a okamžitě si vzpomněl, že dnes odjíždí do Bradavic. Píchlo ho u srdce, když si vzpomněl na Remuse a Siriuse. Bude je tu muset nechat. Povzdychl si a šel na snídani. Tam už seděl Sirius a zíral do svého hrnku s čajem.

“Dobrý ráno, Siriusi.” pozdravil Harry.

“Jé, dobrý ráno, Harry. Jak ses vyspal?” vzpamatoval se Sirius.

“Jde to.” ujistil ho Harry a vzal si taky snídani. Teď tam oba seděli a přemýšleli o tom samém-totiž, že se dnes budou muset rozloučit. Ale to už přišli i Ron s Hermionou a přisedli i k nim.

“Dobré ráno, Siriusi.” slušně pozdravili, ale v odpovědí jim bylo jen jakési zamručení. Podívali se po sobě a pokrčili rameny. Vzali si jídlo do pokoje a nechali je tam o samotě. Ale v tom okamžiku se k nim přemístili Remus s Molly.

“Zdravím, Siri. Ahoj, Harry.” zahlaholil Remus.

“Dobré ráno ve spolek.” přizvukovala mu Molly.

“Dobrý ráno.” odpověděl Harry, ale Sirius se v odpověd jen kysele usmál.

“Ale, Siriusi, přece by ses nebál loučení.” pokračoval Remus.

“Hele, Reme, to že jsme se usmířili neznamená, že bych tě nemohl proklít.”

“Tak na co čekáš,” provokoval s úsměvem Remus. Harry se do toho přátelského pošťuchování raději nemíchal. Věděl, že by to nemuselo dopadnout dobře. Sirius už ale na přátelskou výzvu neodpověděl a znova se zahleděl do svého hrníčku. To už ale dorazili i Artur, Moody, Brumbál a Tonksová. To Siriuse trochu probralo, protože se na Doru mile usmál a nabídl jí židli vedle sebe. Ona s úsměvem přijala místo a usmála se na Harryho.

Když dosnídali, Brumbál promluvil: “Tak, ministerstvo nám na dnešek zajistilo přenášedlo přímo do Prasinek, takže vy všichni se přenesete spolu a já vezmu zavazadla. Má někdo nějaké dotazy?”

“Proč nás jde tolik?” ozval se Harry.

“Z jednoho prostého důvodu: pro vaši-tedy hlavně tvojí-bezpečnost.” Harry se ušklíbl a prohlédl si všechny přítomné. O chvilku déle se pohledem zastvil na Remusovi. Ten se na něj ale nepodíval a smutně hleděl někam za Brumbálovu hlavu. Poněkud připomínal Siriuse, ten už přestal koukat do hrnku a zahleděl se někam pod Harryho nohy. Teď na chvíli odtrhl pohled od strašně zajímavého smítka na zemi, všiml si jak Remus hledí do stropu a napadl ho spásný nápad.

“Reme, nechceš se ke mně přistěhovat?” vyhrkl.

Remusův obličej se mírně rozzářil a odpověděl: “Jasně, jestli to se mnou vydržíš, tak je to super nápad.”

“To je dobře.” oddechl si Sirius a usmál se na Harryho. Ten pochopil, že se Sirius bál, aby nezůstal sám. A doufal, že s jeho otcem najdou ztracené přátelství. Oplatil Siriusovi úsměv a v duchu doufal, že mu občas napíšou.

“Tak, abychom šli.” upozornil na čas Moody.

“Jo, dobrý nápad.” souhlasil Sirius a Remus se jako první chytil konve, která se válela na stole.

“Máte všechno?” starala se Molly.

“Snad,” ujistili ji všichni. Harry se taky chytil přenášedla následován Siriusem, Ronem, Hermionou a Moodym. Pak se k nim přidal i Artur a Dorou a jako poslední se chytla Molly.

“Tak jste všichni, já vám to odpočítám. Raz-dva-tři!” Vzápětí Harry ucítil za pupíkem známé škubnutí a už se ztrácel ve víru barev. Narážel do různých těl, přičemž vůbec netušil, která to jsou. Když konečně přistáli na nádraží, svalil se na zem a na nohu mu spadla konev. Všichni s klením vstávali a vzájemně si pomáhali na nohy. Harryho vyzvednul na nohy Moody, do kterého by to asi nikdo neřekl.

“Díky.” poděkoval Harry a otočil se na Rona a Hermionu.

“Hele, Harry, měli bysme se rozloučit.” poznamenal Moody. “Za chvíli přijede vlak.”

“Jasně.” odpověděl Harry a hlas mu vypověděl službu.

“Snad se nevidíme naposled.” uklidňoval ho Sirius. “Tak ahoj Harry, budeš mi chybět.” A objali se.

“Ahoj, Siriusi. Ty mi taky budeš chybět.” Pak se otočil na Remuse. Padli si do náručí a Harry jen stěží zadržoval slzy, které ho teď už skoro nesnesitelně pálily v očích.

“Budu ti psát.” ujistil ho Remus a usmál se na něj. Harry mu úsměv oplatil.

“Máte štěstí, že tu není Severus. Ten by dělal scény.” uchechtl se Moody a Harry se tak vrátil do reality.

“Ahoj, tati.” rozloučil se Harry.

“Čau, Rubeusi. Měj se hezky.” Pak Harryho objala Molly a vlepila mu pusu na čelo.

“Měj se moc hezky a pěkně se uč.”

“Na shledanou, Molly.” Artur mu podal ruku a usmál se na něj.

“Nazdar, Harry.”

“Mějte se pěkně, Arture. A pozdravujte Billa a Charlieho.”

“Tak čau Harry. A nezlob.” loučil se s ním Moody. Pak se ještě Artur a Molly objali se svým synem a Hermionou a ostatní si s nimi jen podali ruce a rozloučili se úsměvem. Ale to už přijížděl Bradavický expres do stanice a houkal. Za zády se jim objevil Hagrid.

“Ahoj vy tři, jak se máte?”

“Skvěle, Hagride.” odpověděli mu.

“To je dobře.” poznamenal a odešel na začátek vlaku, aby mohl odvést prváky k loďkám.

“Tak se všichi mějte.” pozravil Harry, naposled se usmál na Remuse a vmísil se mezi žáky následován Ronem a Hermionou. Zabrali si jeden kočár a přidala se k nim Lenka Láskorádová a Neville. Celou cestu si povídali a k Bradavicím dojeli velice rychle. Vylezli ven a šli do Velké síně. Usedli na místa u Nebelvírského stolu a čekali na zařazování. Moudrý klobouk je opět upozorňoval na nebezpečí. Brumbál je přivítal jako pokaždé, možná ještě více zdůraznil, že Voldemort je tady a musíme si dávat pozor. Pak už je čekala krásná hostina, stoly se prohýbaly pod váhou všech pochoutek. Harry se najedl tak, že už téměř necítil žaludek. Teď už myslel jenom na jedno-jít spát do té krásné měkoučké postele, která na něj čekala nahoře. To už Brumbál vstal a popřál jim dobrou noc. Zvedli se a šli za primusem do Nebelvírské společenské místnosti. Harry ani nevěděl, jak se dostal do postele.

A než usnul, stihl jenom říct: “Dobrou, Rone.” A už spal jako zabitý.

Poslední komentáře
03.01.2009 12:30:42: To je dobře že se ti líbí, pokusim se něco přidat co nejdřív, ale nevim jak to půjde, teď mi to něja...
02.01.2009 11:00:43: páááni, moc pěkná kapitola....jsem zvědavý jak to bude dál. Jen už by to chtělo něco přidat...trpěli...
 
Pro vaši úspěšnost při jednání jsou určující čtyři základní prvky. Jsou to: síla, čas, informace a dovednost.(SAMUEL RICHARDSON)