Lucky a Hanky, všehostránky

I myšlení občas škodí zdraví. (ARISTOTELES)

Přihlaste se

Novinky

Vaše nejnovější komenty

HP a ZI - dokončeno

5. Návrat zla

Tak a máte tu pátou kapču! Už je poněkud delší...Snad se vám bude líbit

Když došel dolů, stočily se na něj všechny pohledy. Chtěl si znova sednout na svoje místo a dopít svůj máslový ležák. Ale stalo se něco nečekaného…

Celý dům ozářilo namodralé světlo, které vycházelo z pokoje, ve kterém byl Brumbál. Sirius se tam ihned chtěl rozběhnout, ale něco ho zastavilo. Neviditelná síla všechny kromě Harryho a Moodyho (a samozřejmě Brumbála, o kterém ale ostatní nevěděli) posadila na židle (ještě stěstí, že jich tu bylo dost).

“Do prdele!” zařval Moody, chytil Harryho za ruku a přemístil se s ním do Prasinek. Odvedl ho do jeskyně, ve které kdysi přebýval Sirius, začaroval to tam tak, aby Harry nemohl odejít a přemístil se zpátky. Brumbál s Voldemortem už sešli po schodech do kuchyně a hadí xicht mířil na Brumbála hůlkou.

“Á, tady jsi, synu,” poznamenal.

“Ano, jsem tady, otče.” odpověděl chladně Moody. “A chci ti říct, že Harrymu neublížíš.”

“Ale ale, odkdy se mi snažíš odporovat?”

“Nejspíš od té doby, kdy jsme se viděli naposled a tys mě mučil, protože jsem dostal Nko z černé magie.” uchechtl se Moody.

“Jojo, už si vzpomínám. A kampak si vlastně našeho malého Pottříčka schoval?”

“Tak za prvé: není to Potter, ale Black a za druhé ti nikdy neřeknu, kde je, tím si můžeš být jistý.”

“Hm, tím bych si tak jistý nebyl.”

“Tak bys měl být.”

Mezitím, co se ti dva hádají, Sirius se pomalu “probouzí” z kletby Imperius uzpůsobené tak, že tan kdo ji vyšle, ovládne všechny v domě kromě jeho přímých příbuzných (v tomto případě Moody) a kouzelníků, kteří jí umí vzdorovat (Harry a Brumbál). A na potomky čtyř zakladatelů působí hodně zeslabeně (proto se probouzí Sirius-nezapomínejte, že je Nebelvír), ale to Voldymu nevadí, protože si myslí, že tu kromě jeho syna žádný není. V Siriovi se probouzí skryté dědičné schopnosti Nebelvírů: kouzlení neverbálně a bez hůlky, možnost sledování přítomnosti jiné osoby a zvýšení odolnosti vůči kletbám a lektvarům všeho druhu. Tak tedy beze slova “osvobozuje” všechny ostatní v místnosti a oni se radši přemístí pryč. Když osvobodí posledního, postaví se a pomalu přejde k Voldemortovi. Ten si ho vůbec nevšimne, protože je (ještě pořád) zabraný do hádky se svým synem.

“Nerad se vám do toho míchám, ale docela by mě zajímalo, jak si se dokázal osvobodit bez hůlky. To modrý kouzlo bylo hustý.” řekl Sirius a kochal se pohledem na nevěřícího Voldyho a mírně překvapeného Moodyho.

“BLACKU!” zařval Voldy a vyslal na něj poutací kletbu, která se ovšem minula účinkem. Rozhlédl se kolem, aby zjistil, kdo mu pomohl, ale nikoho neviděl-vůbec nikoho neviděl (ani toho, kdo by tam podle něj měl být). Vztekle zařval: “Blacku! Co si to udělal? Všechny moje oběti!”

“Omyl-já nejsem Black. A žádné oběti nevidím.” odpověděl s úsměvem Sirius.

“A kdo teda jsi?” zeptal se s čím dál tím víc hněvem znetvořeným obličejem.

“To by tě zajímalo, co?” Sirius si to evidentně užíval. V odpověď na něj námířila hůlka s dllouhými bílými prsty a Voldemort sykl:“Imperio! Vypij to!”

“To-“ začal Sirius, ale byl přerušen Moodyho myšlenkami:

RADŠI TO VYPIJ A NEVERBÁLNĚ BEZ HŮLKY ŘEKNI: CONCORDUS VERITASEERUM. JE TO NĚCO JAKO PROTIJED. A VYMYSLI SI NĚJAKÝ JMÉNO, TAKHLE TO VYPADÁ, ŽE NĚCO SKRÝVÁŠ.

DOBŘE, odpověděl (pomyslel si) Sirius a vzal si od Voldemorta lahvičku. Jedním lokem ji vyprázdnil a pomyslel si: “Tomu se říká zneškodnění jedu.” Vduchu pronesl kouzlo, co mu poradil Moody a pocítil podivný pocit, jakoby se v něm přetlačovaly dvě neviditelné síly. “Tak tedy, jak se jmenuješ?” vznesl Voldy dotaz.

“Jmenuju se Charlie Brian Mathews a jsem syn Jamieho Mathewse a Blancy Norberty Mathewsové/Brownové." vymyslel si příjmení a rodiče Sirius.

Voldemort zařval: “Já vám to vrátím! Všem!” ušklíbl se na svého syna a zmizel.

Sirius se obrátil na Moodyho: “Jak si věděl, že to umím?”

“Tak za prvé: je to dědičná schonost Nebelvírů a za druhé jsem tě pozoroval, jak jsi všechny osvobodil. Bylo to dobrý na to, že si bez hůlky kouzlil poprvé.”

“Díky, taky si to myslím. A co to bylo za spojení?” zeptal se Sirius, který se s něčím takovým setkal poprvé.

“Nitrozpytné, kdysi mě ho sám naučil,” zavzpomínal Moody. Pak se vzpamatoval a zeptal se: “Co dělá Harry?”

“Sedí v tý jeskyni a je na tebe naštvanej a ani se mu nedivim,” odpověděl Sirius, protože ihned poznal tu jeskyni u Prasinek.

“Výborně, už se u tebe projevily dědičné schopnosti!” vmísil se Brumbál. “Umíš už i léčit?” zeptal se potěšeně.

“Nevím,” odpověděl a chtěl (opět neverbálně a bez hůlky) kletbou Sectusempra zaasáhnout Snapea, kterého si vybral jako vhodný objekt ke zkoušce a ani ho nenapadlo, že je jediný v této místnosti (kromě něj), kdo ji umí vyléčit. Už kletbu vysílal, ale do cesty se mu připletla Tonksová. Když ji kouzlo zasáhlo, svezla se na zem a z těla jí prýštěla krev. Snape už chtěl zasáhnout, ale Brumbál ho pohledem zastavil. Sirius se k Doře rozběhl a poklekl nad ní. Po chvilce se rány začaly zmenšovat až zmizely úplně a Tonksová otevřela oči. Pohlédla do Siriusových očí a usmála se. On ji vzal do náruče a odnesl ji do svého pokoje. Tam ji uložil do postele, přivolal horký čaj, podal jí ho a úsměv jí oplatil.

Mezitím Remus poznamenal: “Ten se jen tak nevrátí.” A otočil se na Moodyho: “Kde je Harry? Jdu pro něj.”

“V jeskyni u Prasinek, jak se tam schovával náš malý zamilovaný Siriusek,” odpověděl mu s pohrdáním Moody.

“Dobře,” řekl Remus, sebral jednu Siriusovu deku, zastřel se a přmístil se do Prasinek.

Mezitím u Harryho:

Když Moody zmizel, zkoušel se odtud dostat, ale nepovedlo se mu to. Tak si naštvaně sednul na zem a přemýšlel, co se vlastně stalo. Seděl tam už docela dlouho a začínala mu být zima. V tom venku zahlédl pohyb. Opatrně se podíval ven a jaké bylo jeho překvapení, když tam uviděl stát Remuse. Ten se na něj usmál a začal rušit Moodyho bariéru. Když se mu to povedlo, přehodil přes Harryho deku a přisedl si k němu.

“Rád tě vidím, Remusi.”

“Já tebe taky, Rubeusi,” odvětil a opět se na něj usmál.

“Já-chci ti říct-nevím, jestli ti dokážu říkat tati.”

“To ani nečekám,” řekl Remus. “Taky je pro mě nové, že mám syna, ale chci ti říct, že tě mám moc rád a nedopustli bych, aby se ti cokoli stalo.” Harry se na něj usmál, schoulil se do jeho náručí a vzápětí už pokojně spal. Remus se pousmál, zvedl ho a přemístil se s ním na Grimmauldovo náměstí.

Tam ho položil na postel, přikryl ho a sedl si k němu. Z přemýšlení ho vytrhlo tiché zaklepání a hned nato se dveře otevřely a vstoupil Brumbál. Usmál se nad spícím Harrym a kývl na Remuse, aby šel s ním ven. Remus se ještě ujistil, že ho Harry nebude postrádat a vyšel za Brumbálem na chodbu.

“Vím, že jste teď oba šťastní, Remusi, ale nesmíš ztratit hlavu. Voldemort (tentokrát žádné trhnutí nenásledovalo) neví, že je to tvůj syn, na to nezapomínej.” promluvil Brumbál.

“Já to vím,” trochu se zamračil Remus. “Ale dělá mi starosti můj malý chlupatý problém. Jestli to po mně zdědil, tak nevím, co budu dělat,” skoro se sesypal Remus.

“S tím bych si moc nelámal hlavu. Severus by vám určitě pomohl.” Uklidňoval ho Brumbál, ale odpovědí mu bylo pouze nevěřícné ušklíbnutí.

“Mě spíš dělá starosti, jak dlouho to udržíme v tajnosti před Voldemortem. Víš přece, že takovou špínou jako vlkodlaky úplně opovrhuje,” řekl ironicky Brumbál.

“To mi nemusíš připomínat. Já bych mu to nikdy neřekl,” pospíšil si s odpovědí. “Moody,” plácl se do čela. “Jestli mu něco řekne, tak přísahám, že ho zabiju.”

“Ne tak zhurta, Remusi. Já zkusím ještě něco vymyslet. Kdyby tě něco napadlo, tak mi dej vědět,” s tím se rozloučil a odešel.

Remus se tedy vrátil k Harrymu a znovu usedl na okraj jeho postele. Takhle ho zastihla noc, a tak usnul tak jak byl.

Když se Harry probudil, skoro se nemohl pohnout. Podíval se, co se to děje a pak mu došlo, že vedle něj leží člověk. Podíval se pořádně a zjistil, že je to jeho otec. Usmál se a chtěl znova ulehnout, ale to už se Remus probudil. Posadil se a ovědomil si, kde usnul. Otočil se na Harryho a když zjistil, že se na něj dívá, usmál se. Harry mu úsměv oplatil a taky se posadil. Pak se objali (jako otec se synem, abyste si náhodou něco nemysleli=)). Sešli spolu na snídani a všechny pohledy se k nim obrátily (už zase, za chvíli z nich budou celebrity).

“Dobré ráno,” řekl Sirius, který měl podezřele dobrou náladu a usmál se na Tonksovou.

“Dobré ráno, Siriusi,” odpověděli svorně Harry s Remusem.

“Harry, drahoušku, pojď si sednout. Tady máš snídani,” začala Molly a pak si všimla Remuse.

“Dobré ráno, Remusi,” pozdravila rovněž přehnaně vesele. Harry se na něj ušklíbl, sednul si na připravené místo a zakousl se do čerstvě upečeného koláče.

“Molly, nemusíš se přetvařovat,” začal Remus, “chápu, že ti není po chuti, že Harry je synem vlkodlaka. Jestli proti mně něco máš, tak mi to řekni do očí.”

“Ale, vůbec nic, Remusi. Já jsem jenom přemýšlela, co bys řekl dřív, když ještě žil James, kdybi ti někdo řekl, že jsi Harryho otec.”

“Já jsem ho bral jako nejlepšího kamaráda svého otce,” vložil se ho jejich rozhovoru Harry a Sirius si odkašlal. “No dobře, tak jako jednoho z nejleších kamarádů svého otce-“

“No proto,” souhlasil Sirius.

“A kdybych se dozvěděl, že je to můj otec, zpočátku bych tomu nechtěl věřit jenom proto, že by mi připadalo, že mám obrovské-možná až moc velké-štěstí, že mám žijícího otce.” Dokončil svou řeč Harry a všichni se na něho obdivně podívali (jéžiši, už zase, jestli toho okamžitě nenechají, tak nám Harry zpychne=)).

“Já si myslím úplně to samý. Bylo by to obrovské štěstí, že mám syna. A James by nám to určitě vysvětlil. Ale mě zajímá, co si ty myslíš, že bych měl říkat.”

“Třeba, že je to blbost, že nemůžeš ukrást syna svýmu nejlepšímu kamarádovi.”rozjela se Molly a Sirius se do toho už radši nemíchal.

“Říkal jsem, že by nám to James určitě vysvětlil. A ty bys snad ukradla dítě svojí nejlepší kámošce?”zeptal se provokativně Remus.

“Já-ne-promiň, omlouvám se,” sedla si zpátky na židli Molly.

“To je tvoje jediný štěstí,” dokončil rozhovor Remus. Ale:

“Tak dost! Mojí manželce nadávat nebudeš!” vmísil se Artur.

“Řekla si o to,” odověděl mu už hodně hodně naštvaný Remus. “A co ty, ty bys ukrad dítě kamarádovi?”

“Mě urážet nebudeš!” znovu zařval Artur a vytáhl hůlku. Remus následoval jeho příkladu a oba na sebe mířili a měřili se nenávistným pohledem.

“Co kdybyste to odložili někam jinam, nechci mít zdemolovaný dům (ještě pořád byli na ústředí),” navrhl jim Sirius.

“Ty se do toho nepleť, Siriusi. Mohlo by tě něco trefit,” ušklíbl se Remus.

“Na něco zapomínáš, Reme. Za prvé by se mi asi nic nestalo a za druhé jsem pánem tohoto domu. Nebudete se tu vraždit, když já nechci.” S tím Remus namířil na Siriuse: “Imperio!” a zároveň ho trefil omračovací paprsek od Artura i neverbální kletba Cruciatus od Siriuse. Takže Remus padl omráčený a zároveň mučený k zemi (zajímavá kombinace), Sirius okamžitě kletbu zrušil a pak se naráz stalo několik věcí: Harry probudil Remuse, Tonksová chytla Siriuse za ruku a posadila ho na židli, a Molly se vrhla k Arturovi. Ale všichni chlapi v místnosti (tedy i Moody) se okamžitě zvedli a přemístili se na jejich soubojový plácek nedaleko Doupěte. Harry se s pláčem sesul na zem a Molly k němu okamžitě přiběhla.

“Všechno je to moje vina, jestli se někomu něco stane, nikdy si to neodpustím,”

“Ale Harry, drahoušku, to přece nebyla tvoje vina. Jestli za to někdo může, tak jsem to já. A oni si určitě dají pozor, jsou přeci dospělí.” Utěšovala Molly Harryho, ale sama si tím vůbec jistá nebyla.

Mezitím na soubojnickém plácku:

Když se tam přemístili, zjistili, že na plácku už je plno. Byla tam asi stovka Smrtijedů, nejspíš je Voldy poslal, aby se pobili někde mimo jeho dům. Ne, on je tu taky. Asi už ho nebavilo je mučit pořád na jednom místě a nebo je chtěl doopravdy vycvičit, aby konečně přemohl Pottera (pro něj to byl Potter, ať si kdokoli říká cokoliv) i s jeho kamarádíčky. Artur se jenom zalekl, Remus se otřásl, Sirius se ušklíbl a Moody se zamračil. Ale než kdokoli stačil cokoli udělat, Voldemort vytvořil protipřemisťovací bariéru.

“Tak se zase potkáváme,” začal Voldy a pokusil se na ně usmát, ale v jeho podání to vypadalo jako nechutný úšklebek.

“Dobrý den,ó veliký Voldy,” pozdravil Sirius. “Á, taky vás zdravím, Malfoyi, a spol. Málem bych vás přehlédl,” začal posměšně Sirius. Ani to nestihl dopovědět a už na něj letěly tři mučící kletby. Velice rychle všechny kromě sebe a Voldemorta spoutal a odhodil stranou a kletbám se elegantně vyhnul.

Voldemort se rozhléhl kolem a rozzuřeně zařval: “Blacku! Za tohle zaplatíš!”

“Kolikrát ti mám říkat, že nejsem Black?” odpověděl nevzrušeně Sirius. “Teď je to podruhý, budu počítat.”

“Blacku, nehraj si se mnou!” Siriusovi se dařilo Voldyho vytáčet čím dál tím víc a začínalo to být nebezpečné. Ale-najednou Sirus i Voldy spadli též spoutaní k zemi a Moody se s úsměvem postavil. Protože byl zmijozelův dědic, odolal Siriusově kletbě a teď ho i s Voldemortem spoutal. Přenesl je i s Arturem a Remusem na ústředí. Smrtijedy tam samozřejmě nechal. Koneckonců, co by s nimi dělal?

Na ústředí:

Jakmile se tam objevili, všichni se k nim seběhli. Mezitím Sirius sebe i Remuse s Arturem osvobodil a teď stál naštvaně před Moodym, ale to už se osvobodil i Voldy a než to stihl někdo zablokovat přivolal svoje Smrtijedy. Sice byli pořád spoutaní Siriusovou kletbou, ale byli na ústředí Řádu. Ale Sirius už stihl zablokovat Voldyho snahu o jejich rozvázání a jeho to naštvalo ještě víc pokud to vůbec bylo možné. Teď už byl v obličeji úplně rudý a začal kolem sebe pálit kouzla. Naštěstí Molly stihla zavolat Brumbála a ten se teď se objevil ve dveřích a usmál se na všechny. Možná spíš všem, protože jak Voldy ztuhnul uprostřed slova a kolem něj se válela spousta Smrtijedů, mířili na něj Sirius, Remus i Artur. Moody se ušklíbal bokem a pozoroval je, Harry s Molly seděli u stolu a Harry si utíral slzy a Tonksová stála nerozhodně uprostřed toho všeho. Nad tím pohledem by se jistě musel zasmát i ten nejnabubřelejší mudla.

A zase se stalo několik věcí najednou: Voldemort vyslal po Brumbálovi kouzlo, ten ho jediným pohybem zablokoval, Sirius odstrčil Tonksovou stranou, Moody konečně vytáhl hůlku a Harry se postavil.

“Zdravím, Tome,” pozdravil Voldyho Brumbál a ten se ušklíbl nebezpečněji než kdykoli předtím (pokud to ovšem bylo možné).

“Neříkej mi Tome! Já jsem lord Voldemort a ze mě si takový starý blázen jako ty nebude dělat srandu!”vyjekl Voldy a začal znova pálit kletby na všechny strany. Mezitím se ještě pokusil osvobodit Smrtijedy, ale tentokrát ho zastavil Harry.

Sirius se ušklíbnul: “Myslíš si, ty hadí xichte, že proti nám máš vůbec nějakou šanci?” snažil se Voldemorta rozzuřit ještě víc a docela se mu to dařilo, protože se až zakymácel, jak byl neuvěřitelně naštvaný. Sirius toho využil a hned proti němu vyslal omračovací kletbu, ale Voldy se zasmál (jeho smích se nesl jako ozvěna a všem, samozřejmě kromě Moodyho, přeběhl mráz po zádech) a elegantně ji zrušil.

“Přece si tady nebudeme hrát,” vložil se do toho Brumbál, “ještě bychom rozbili dům.”

“Odkdy tobě záleží ne nějakém domě?” zeptal se výsměšně Voldemort, ale než mu mohl Brumbál odpovědět, vložil se do toho Sirius: “Promiňte, že ruším vaší sladkou debatu (na to se oba zatvářili zlostně-tedy Brumbál se zatvářil zlostně a Voldy se už jenom divil, že ještě jeho ruka nevyslala kletbu smrti), ale jestli dovolíte, o tom , co se bude dít v mém domě, si rozhodnu sám,” ironicky se na ně usmál Sirius.

A to Voldy už nevydržel a vykřikl: “Avada kedavra!” Ale nic se nestalo, protože Sirius se kletbě elegantně vyhnul a postaral se, aby za ním nikdo nestál. To Voldemorta rozzuřilo ještě víc, protože nikdo zatím jeho kletbu nepřežil, tedy se jí ani nevyhnul (tedy kromě Harryho, ale ten se teď nepočítá, koneckonců Voldy sám uznal chybu-kdo by to do něj řekl?=)). Ale teď už zasáhl Moody.

Stoupnul si před Siriuse a řekl: “Siriuse nezabiješ,” a zadíval se svému otci do očí. Harry si domyslel, že si spolu teď povídají nitrozpytně. Ale Sirius toho spojení využil a podíval se na to ze strany Voldemorta a protože ten se nijak nesnažil svoje myšlenky skrývat, docela přesně věděl, o čem si povídají. Voldemort se snažil sebe i svého syna přesvědčit o tom, že ho dokáže zabít, ale moc se mu to nedařilo. Už se naštval a namířil na Moodyho hůlkou.

Ale Sirius je vyrušil: “Voldy, neztrapňuj se, stejně ho nezabiješ,”

“Ale tebe klidně zabít můžu,” poznamenal už trochu klidnější Voldemort. “A teď už mi v tom nic nezabrání!” odhodil svého syna stranou (to mu kupodivu žádné problémy nedělalo=)) a namířil hůlku na Siriuse. Ale kupodivu ještě nevyslovil kletbu smrti. Jenom svázal všechny v místnosti, Smrtijedy odhodil stranou, nejspíš aby tam nepřekáželi. Odzbrojil Siriuse a on věděl, že ho chce nejdřív pomučit, než ho zabije. A tak začal pobíhat po místnosti, lomil rukama a křičel: “Já nemám hůlku. Já nemám hůlku! Vraťte mi mují hůlku!”

Voledmorta to zarazilo, ale stejně se nad tím pousmál: “Jak pošetilé!” Sirius beze slova osvobodil Harryho, Brumbála i celý zbytek štábu. Smrtijedy odklidil zase na soubojový plácek a začal křičet: “Nenechávejte nás tu samotné! Prosím!”

Ale Voldymu se už něco nezdálo: “Jaktože mí věrní zmizeli?”

“Já nevím, prosím, já chci pryč!” dál hrál komedii Sirius, ale už ho to přestávalo bavit, a tak spoutal Voldyho, vítězně se usmál a opřel se o stěnu. Prohlížel si Voldyho se zaujatým úsměvem a on na něj koukal s vytřeštěnýma očima.

Ticho přerušil až Brumbál: “Proč jste mě vlastně volali? Já jsem měl rozepsaný důležitý dopis a jak vidím, byl jsem tu zbytečný,” ironicky se zeptal Brumbál a Sirius mu odpověděl: “Vážený Albusi, kdybych věděl, že bys rád nebyl zbytečný, tak bych ti ho milerád přenechal. Koneckonců to byla docela nuda,” a strojeně si zívnul. Všichni se na něj zaraženě podívali, ale Harry s Remusem se rozesmáli.

Poslední komentáře
20.03.2009 15:18:06: No, je to zajímací, ale zase se trochu ztrácím. smiley${1}
 
Pro vaši úspěšnost při jednání jsou určující čtyři základní prvky. Jsou to: síla, čas, informace a dovednost.(SAMUEL RICHARDSON)