Lucky a Hanky, všehostránky

I myšlení občas škodí zdraví. (ARISTOTELES)

Přihlaste se

Novinky

Vaše nejnovější komenty

HP a přívěšek

3. kapča - 2. část

druhá část...

“Pane Mathewsi, posaďte se, prosím.” vybídl ho Brumbál a když si Harry sednul do křesla naproti řediteli, pokračoval. “Co vás ke mně přivádí?” položil otázku.

“Měl bych zájem učit na vaší škole. Nesháníte profesora obrany proti černé magii?”

“Shodou okolností sháním, pane Mathewsi.”

“A vzal byste mě?” zeptal se pro jistotu.

“Zřejmě mi nic jiného nezbývá.” opáčil se smutným úsměvem Brumbál.

“To je dobře, kdy mohu nastoupit?” zeptal se, i když tušil, že odpověď zná. Určitě hned zítra.

“Co třeba hned zítra?” pohlédl na něj zkoumavě Brumbál.

“Žádný problém, budu tady.” oznámil Harry a vstával z křesla. Ale Brumbál ho zarazil.

“Mohu ještě vědět něco o vás, pane Mathewsi?” zeptal se ředitel a Harry se v duchu pousmál. Něco takového čekal, přece by si do školy nepustil někoho s nedokončeným vzděláním. Harry doufal, že neprokoukne jeho podomácku připravený seznam praxe včetně NKÚ.

“Co byste si přál vědět, pane řediteli?” zeptal se a v duchu přemýšlel, za jak dlouho mu Brumbál nabídne tykání. Vždycky si s učiteli tykal.

“Chtěl bych si vás vyzkoušet, jak si vedete. Co byste řekl cvičnému souboji?” optal se zvesela Brumbál. “Klidně.”

V Harryho mysli: “Proboha! Jen to ne! Měl bych se trochu krotit, aby to nevypadalo moc podezřele.” V Brumbálově mysli: “Měl bych ho trochu šetřit, je moc mladý na souboje i na učitelství. Ale pokud nechci studenty dál učit sám, tak ho musím vzít. Ono v této neklidné době se nenajde moc lidí, kteří by byli ochotní učit obranu.”

Tak si tedy oba kouzelníci stoupli a vytáhli hůlky. Brumbál odklidil svoje stoly se stříbrnými vrčícími přístroji někam pryč a postavil se čelem k Harrymu. Souboj začal. Brumbál vyslal první oťukávající Expelliarmus a Harry ho s úsměvem odvrátil. Pak už to vzalo rychlejší spád, ale oba se ještě pořád mírnili. Kdyby se nekrotili, vznikl by z toho velice pěkný souboj, který jen tak někdo neviděl. Takhle ale byl takový poklidnější, ale Harry měl i přesto docela co dělat, kdyby Brumbál zrychlil, kdo ví, jestli by to Harry ještě dokázal stíhat. Naštěstí už si na tu rychlost zvykal.

Souboj byl už hodně dlouho vyrovnaný, ale už je to přestávalo bavit. Tak oba najednou vyslali kletbu z vyšší bílé magie a taky jí zároveň odrazili. Brumbál se v duchu pousmál. Tenhle mladík bude dobrý učitel. A ještě lepší bojovník.

Jestli se mi ho podaří získat na boj proti Voldemortovi...Ale ne, takhle nesmím přemýšlet, je moc mladý.

Harry si ale Brumbálova přemýšlení všiml a vyslal proti němu probouzecí kletbu, která má ovšem na nespícího člověka úplně opačný účinek. Brumbál ji nestihl odrazit, protože byl plně zabraný do svých myšlenek, a tak začal dost usínat. Naštěstí pro něj měl Harry slitování, takže ho odčaroval. “Promiňte, pane profesore. Já myslel, že jste spal.” poznamenal drze.

Co si to o sobě myslí!? Měl by se naučit, co si může dovolit a co ne. Nevím, nevím, jestli to bude dobrý učitel, taky by se někdy nemusel ovládnout a proklít nějakého kolegu se kterým by si neporozuměl. Ale tohle přece byla moje chyba! On za to nemůže. Kdybych dával pozor, tak bych to odrazil a nic by se nestalo. Měl bych si zapamatovat, že při soubojích se nevyplácí moc přemýšlet, mohlo by se mi to někdy vymstít.

“Očividně ne. Nemohli bychom si tykat, pane Mathewsi? Ono Harry by bylo kratší a při soubojích lépe vyslovovatelné.” nabídl Brumbál.

“Jistě, pane, když myslíte.” Harry pokrčil rameny.

“Tak tedy, já jsem Albus.” pozdravil Albus.

Jako bych to nevěděl.

 

No a co! Stejně mi to nemůže dokázat. A i kdyby, k čemu by mu to bylo?

Brumbál si taky s úsměvem sedl na svojí židli, ale Harry si v jeho očích všiml něčeho, co u něj ještě nikdy v životě nezahlédl. Únavu.

To snad ne! Brumbála vyřídil i tenhle malý souboj? Co až bude bojovat s Voldemortem? Jak mi pak má sakra pomoct?

“Nedáš si citrónovou zmrzlinu, Harry?” zeptal se Brumbál a sám si nabral plný pohár jeho nejoblíbenější pochoutky.

“Ne díky, Albusi.” odmítl Harry a Brumbál nad tím jen zakroutil hlavou. “Nechceš vidět třeba moje studijní materiály, Albusi?” zeptal se rovněž Harry. K jeho překvapení Brumbál zvážněl.

“V těchto neklidných dobách mohu být jenom rád, že studenty naučíš obstojně bojovat, za což ti můžu být vděčný.” promluvil poněkud smutně Brumbál.

“Ale to nestojí za řeč. Je to i v mém zájmu, že studenti budou umět bojovat.” řekl Harry něco, co neměl. Brumbál se na něj zkoumavě podíval. “Do budoucna se hodí každý bojovník na straně dobra.” zachraňoval situaci Harry.

“Ale jak zaručíš, že budou na straně dobra?” zajímal se Brumbál.

“To nech na mě, Albusi.” ujistil ho Harry. “A měl bych už jít, mám nějakou práci.” neznačil, že už se tu vybavovali dost dlouho.

“Jistě, jistě. Tak zítra přijď na sedmou ráno, seznámím tě s tvými kolegy a povinnostmi. Pověřím někoho, aby tě provedl hradem.” připomněl mu Brumbál.

“Myslím, že to nebude nutné. Zeptám se obrazů. Já jsem totiž spíš samotář a občas špatně snáším něčí přítomnost. Nebo si lidé stěžují na mě, velice často bývám sarkastický a drzý, jak by řekl můj otec.” odmítl nabídku Harry a zamaskoval to právě vymyšlenými informacemi o sobě. Tak aby si Brumbál nemohl stěžovat. “A ještě něco Harry. Potřebuji, abys mi složil neporušitelný slib, že neohrozíš školu ani žáky. Každý z učitelů ho musel složit.” připomněl Brumbál a Harry se v duchu usmál. Taky ho to mohlo napadnout.

Ale Brumbál by měl být opatrnější. Měl by po mě chtít i neohrožení profesorů včetně jeho osobně.

“Ale klidně. Kdo nám bude dělat pečetního svědka?” zeptal se s klidem Harry.

“Minerva.” odpověděl prostě Brumbál a vyslal ke zmiňované Patrona. Asi minutu na to vstoupila do pracovny bez klepání profesorka se rty pevně semknutými do uzounké čárky.

Před chvílí mě vyhnal a teď mě zase zve zpátky! To jsem tu nemohla rovnou zůstat?

“Co potřebuješ, Albusi?” zeptala se chladným a nepřístupným tónem.

“Mohl bych tě poprosit o jedno pečetní svědectví?” zeptal se s úsměvem Brumbál a její pečlivě nacvičený výraz se trochu uvolnil. Profesor zjevně naprosto přesně věděl, čím jí udělat radost. A Harry si tímto uvědomil, že zasahovat do tohoto nesmírně složitého a sehraného systému jménem Bradavice se téměř rovně sebevraždě. To mu připomnělo minulý rok, kdy se dostali na ministerstvo a pak se to zvrtlo.

Jak ta mrcha málem zabila Siriuse.

---------------

“On si na tu událost pamatuje jako: jak ta mrcha málem zabila Siriuse!? Ne jako: jak jsem se obětoval pro svého kmotra? Tomu se mi ani věřit nechce. Žádný jiný takhle duševně silný člověk snad ani neexistuje. Teď je skoro nepřemožitelný a větší šanci než kdokoliv jiný. Má šanci porazit Toma Raddleho. Ptáte se, proč mu neříkám Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit nebo lord Voldemort? To je jednoduché. Neuznávám přezdívky. Nikdy jsem žádnou nepoužila. Snad jen jednou...” Daelba se zahleděla někam do dálky. Sice si myslí, že je nepřemožitelný, ale kdo ví. Každý se může mýlit.

---------------

Jak ta mrcha málem zabila Siriuse. Ach ne, Sirius. Už jsem na něj pět minut nemyslel.

Ale z utápění se v jeho vlastních myšlenkách Harryho vyrušil dvojí náraz na jeho mysl, jak se k němu najednou chtěli vloupat oba přítomní profesoři. Harry je jen v klidu odrazil a usmál se.

“Nezačneme?” zeptal se a pozoroval je. Brumbál měl potěšený výraz a McGonagalová spíče mírně vykolejený. “Jistě, Harry.” odpověděl vesele Brumbál, obešel stůl a klekl si na zem. Minerva počkala, až ho Harry napodobí a přiložila hůlku na jejich spojené ruce.

“Harry Mathewsi, přísaháš, že se nepokusíš ohrozit Bradavice ani jejich studenty?” zeptal se Brumbál, i když měl pocit, že je to úplně zbytečné. Tenhle člověk nevypadal na někoho z Temné strany.

“Přísahám.” odpověděl prostě a z hůlky McGonagalové vylétl ohnivý had. Omotal se okolo jejich spojených rukou a Brumbál se pousmál. Minerva hůlku stáhla a had zmizel.

“Myslím, že se už můžeme rozloučit, Harry.” poznamenal Brumbál a vstal.

“Ahoj, Albusi. Uvidíme se zítra.” rozloučil se Harry a vyšel z pracovny. Ještě se mu nechtělo domů, a tak se rozhodl, že se zajde podívat na Astronomickou věž. Když vystoupil na poslední schod, ovanul ho studený vítr. Došel až k okraji věže a začal se rozhlížet kolem. Jeho oči se zastavily na Hagridově boudě. Práv se otevřely dveře a vyšel z nich hajný a hned za ním Tesák cvičený na černou zvěř. Namířili si to k Zapovězenému lesu. Najednou se proti nim vyřítily asi dvě stovky Mozkomorů a oba začali utíkat zpátky k hájence. Harry vytáhl z kapsy Kulový blesk a v jedné vteřině ho zvětšil do normální velikosti a nasedl na něj. Řítil se obrovskou rychlostí dolů přímo proti mase šedivých těl s chrčivým hlasem.

Už ve vzduchu zařval: “EXPECTO PATRONUM!” a z jeho hůlky vyrazil velký pes. Smrtonoš. A byl černý, i když Patroni vždy bývají průzračně bílí.

“Díky, Daelbo.” pomyslel si a vrátila se mu odpověď: “Nemáš za co.” Tak ho to vykolejilo, že málem Patrona zase ztratil.

------------

Daelba se zasmála, i když jí překvapilo, že vyčaroval fyzického Patrona na první pokus i s vědomím, že zemře a rozehnal dvě stě Mozkomorů.

“Tak to bylo opravdu něco. To jsem ještě nezažila, a to už tady trčím pěkných pár let. Tohle by opravdu jen tak někdo nedokázal. A tím už se zase dostáváme k tomu, že to Raddle má spočítané. Ten kluk žije jenom proto, aby ho zabil. Na ničem jiném už mu snad ani nezáleží, protože ví, že tím jeho rodina a přátelé budou v pořádku.”

------------

Když i poslední Mozkomor zmizel v lese, Smrtonoš zmizel.

“Kdo jsi? Jak ses sem dostal? Jak si je odehnal? To byl Smrtonoš?” zmateně se ho ptal Hagrid a mával přitom velkým růžovým deštníkem. Harry nejprve chtěl říct něco jako. “klid”, ale uklidňovat někoho nejmíň o metr většího a o dvacet let staršího mu přišlo poněkud uhozené.

O dvacet let staršího? Kolik mi vlastně je? Den, patnáct nebo ještě víc? Kolik času jsem strávil u Daelby?

“Jmenuji se Harry Mathews a právě jdu od profesora Brumbála. Zítra nastupuji jako učitel na obranu proti černé magii. Mozkomory jsem odehnal úplně jednoduše – Patronovým zaklínadlem a ano, byl to Smrtonoš.” vysvětlil Harry.

“Aha.” zasekl se na chvíli Hagrid, ale pak pokračoval. “Teší mě, pane Mathews. Já sem Rubeus Hagrid, zdejší šafář a klíčník. Nechcete jít dál a dát si třeba čaj?” nabízel a Harry (protože se mu ještě pořád nechtělo domů) přijal.

O dvě hodiny později:

Už mi toho řekl dost, taky by mě už mohl pustit.

“Hagride, nechci být nezdvořilý, ale myslím, že bych už měl jít. Jinak zítra ráno nevstanu.” řekl Harry tónem, ze kterého jasně vyplývalo, že nezdvořilý chce být. Hagrid se podivil nad tou proměnou, ale rozloučil se a doprovodil Harryho do Prasinek.

“Stejně si tam potřebuju něco zařídit.” komentoval svoje počínání.

Jasně, zajít k Prasečí hlavě.

Když došli do Prasinek, Harry se s poloobrem naposled rozloučil a přemístil se domů. Tam na něj čekala měkoučká postýlka obalená vrstvou prachu a dobří kamarádi pavouci na stěnách. Ale i tak byl rád za to, že může být nablízku svojí rodině. Rozhodl se, že se zítra večer staví za Brumbálem. Ne za tím, s kterým si před několika málo hodinami začal tykat, ale za tím, kterého znal už od svých 11-ti let. Za Brumbálem ze svojí doby. Ten ho určitě pochopí a poradí mu, jak zničit lorda Voldemorta. Vždyť o jeho zničení usiluje už hodně let. Sice se mu to zatím nepovedlo, ale určitě zná věci, které by se Harrymu mohly hodit. Podstatné informace ze světa Voldemorta a jeho podlézačů Smrtijedů. Přeci mu Snape donáší, tak by měl vědět víc, než kdokoli jiný. A Harry usnul s vědomím, že se zítra Brumbála zeptá.

Když se opět probudil, bylo něco málo po šesté hodině ranní. V Bradavicích má být v sedm a nechtěl hned první den přijít pozdě. Radši se připraví teď hned, aby před sedmou už byl hotový. Tak po pokoji posbíral všechno co bude potřebovat, zmenšil to a nacpal si to do kapes svého cestovního pláště.

Zajímá mě, jestli mi dají kabinet Obrany nebo Brumbál vymyslí něco zajímavějšího, aby mě měl pod dohledem. To by k němu sedělo. Určitě vždycky nové členy profesorského sboru nechával sledoval a když jsem odmítnul jeho nabídku a doprovod některého z “kolegů”, tak určitě bude mít podezření. Ale opravdu nestojím o přísnou Minervu celé dny v zádech nebo vlezlého Křiklana a jeho večírky.

Podíval se na hodinky a zjistil, že už je za deset minut sedm. Rychle se přemístil do Prasinek a rychlým krokem vyrazil k bráně. Když k ní došel, sama se před ním otevřela.

“Zajímavé.” zamumlal a pokračoval v cestě. Ani si nevšiml, že ho pozoruje jeden pár bouřkově šedých očí. Muž si povzdechl a vydal se na schůzi profesorů, kde má být všem osobně představen nový profesor obrany proti černé magii. Nemyslel, že by tento nenápadný mladík mohl překonat prokletí, které na tomto místě panuje od okamžiku, kdy profesor Brumbál odmítl dát místo jistému člověku. Muž s bouřkově šedýma očima se zastavil přede dveřmi ředitelny.

Všichni už tam určitě jsou, musím si vymyslet nějakou výmluvu. Ve výmluvách jsem byl vždycky mistr.

A tajemný muž se pousmál nad mládím, které taky kdysi trávil v Bradavicích. Nebylo tomu tak dávno, ale od té doby se poměry změnily. A může za to jistý kouzelník, který si nechává říkat lord Voldemort. Muži zmrzl úsměv na rtech. O Něm teď nechtěl přemýšlet. Měl na práci něco důležitějšího než hloupé úvahy o tom, kolik lidí už zabil.

“Třeba sledování profesorů?” ozvalo se jeho druhé já posměšně.

“Zmlkni!” vyjel po něm ostře. Teď opravdu neměl náladu na své druhé protivné já. A opravdu zmlklo. Zjevně přišlo na to, že by se mu nemuselo vyplatit, teď neuposlechnout přímý rozkaz.

Tajemný muž vstoupil do dveří a usmál se na všechny přítomné. Jeho úsměv odhalil dokonalý úsměv školního idola. Harry měl co dělat, aby mu nevylezly oči z důlků. Toho člověka tu opravdu nečekal.

“Já jsem Harry.” rozhodl se Harry pokračovat v jeho hře. Tak si teda začali tykat při stále se zrychlujícím souboji. Brumbál už si myslel, že ho ten kluk (nemohl ho nazvat jinak, na to byl moc mladý) porazí, ale nebylo tomu tak. Protože Harry se trochu vzpamatoval a vzpomněl si, co si předsevzal. Že se bude krotit. Tak předstíral, že už je unavený a že jeden Expelliarmus už nestihl vykrýt. Tak souboj skončil, Harry si vzal zpátky svojí hůlku a posadil se ke stolu. Měl ale pocit, jako kdyby Brumbál postřehl jeho zaváhání, když neodrazil jeho kletbu.
Žádné komentáře
 
Pro vaši úspěšnost při jednání jsou určující čtyři základní prvky. Jsou to: síla, čas, informace a dovednost.(SAMUEL RICHARDSON)