Lucky a Hanky, všehostránky

I myšlení občas škodí zdraví. (ARISTOTELES)

Přihlaste se

Novinky

Vaše nejnovější komenty

HP a přívěšek

1.kapča

Tak je tu 1. kapča. Je hlavně z pohledu Siriuse, který se trápí po smrti Harryho. Pak bude následovat několik z pohledu Harryho a nakonec z pohledu všech dohromady.

Bellatrix už se nadechuje, aby vyřkla kletbu smrti a Harry v tu chvíli ví, že nedovolí, aby mu umřel kmotr. Už přišel o rodiče a to mu bohatě stačí. Bella už ta dvě osudná slova vyslovila a zelený paprsek už se řítí přímo na hruď jejího vlastního bratrance. V tu chvíli Harry napíná svaly a skáče. Paprsek určený jeho kmotrovi se vpíjí do jeho hrudi a on je spokojený. Zachránil jeden život a alespoň částečně tak odčinil to, že kvůli němu umřela hromada lidí. Kácí se na zem a aniž by někdo stihl cokoli udělat, odebírá se na onen svět. Smrtijedi se beze slova přemístí pryč, Sirius poklekne k tělu svého kmotřence a z očí mu vytrysknou slzy. Skrápí jimi nehybné tělo a nechce ho pustit. Nakonec až Remus Lupin ho přiměje, aby vstal a oba je přemístí pryč. Domů.

Dva dny na to se koná velkolepý pohřeb. Spousta lidí se přišla rozloučit s chlapcem, který přežil, aby se mohl obětovat pro masového vraha Siriuse Blacka. Veřejnost tomu nemohla uvěřit. Pouze ti, kdo Siriuse s Harrym znali a věděli, jaké mezi nimi bylo pouto, to částečně pochopili. Ale jediný Sirius to pochopil úplně. Vždyť on sám na jeho místě by jednal stejně. Teď si to ale vyčítal a smrt svého kmotřence si kladl za vinu. Ostatně nebyl sám. Ron s Hermionou ještě týden po pohřbu nejedli, odmítali s kýmkoli komunikovat a vyráželi sami do ulic. Dostali do Azkabanu dost Smrtijedů, ale když jim sám ministr kouzel chtěl poděkovat a předat ocenění za mimořádnou pomoc vlasti, odbyli ho s tím, že to nebylo pro vlast, ale pro Harryho.

Jednoho krásného letního dne (teda byl krásnej jenom pro někoho) seděl Sirius na verandě a přemýšlel nahlas.

“Proč to proboha udělal? Proč se pro mě obětoval? PROČ?” zvýšil hlas.

“Tichošlápku, jenom klid. To bude dobrý.” objal ho Remus a posadil se naproti němu. “Ostatně, Brumbál říkal, že to klidně mohl přežít.”

“Nechoď na mě s takovejma kecama, Náměsíčníku!” naštval se Sirius a odebral se do postele. Zdál se mu sen.

Kráčel dlouhou chodbou. Vypadala, že nemá žádný konec. V tom se vedle něj otevřely dveře a vyšel z nich mladík s černými neposednými vlasy a zelenýma očima schovanýma za skly jeho kulatých brýlí. Oba si na okamžik hleděli do očí, ale pak starší muž (ten, co kráčel po chodbě) toho mladíka objal a vypadalo to, že ho už nikdy nechce pustit.

“Siriusi, udusíš mě.” prolomil mladík ticho.

“Promiň.” Konečně ho Sirius pustil a zadíval se mu do očí. “Ale musím se tě zeptat: Jsi živý nebo mrtvý?” probodával ho pohledem plným otázek a bolesti ze ztráty nejbližšího člověka.

“Čekal jsem, že se zeptáš.” usmál se Harry. “Ale bohužel ti nemůžu dát odpověď.” Siriusův obličej pohasl, ale Harry pokračoval. “Neměj strach, mám se dobře. Jenom mi chybíte. Všichni. Na, vezmi si to.” podával Siriusovi přívěšek se symbolem fénixe a griffina. “Když se se mnou budeš chtít spojit, stačí na mě pomyslet a stisknout ten přívěšek. A já, pokud budu mít čas, přijdu. Ale musím tě varovat, nikomu nesmíš nic říct. Jenom s Brumbálem si můžeš čas od času promluvit. On to pochopí.” odmlčel se na chvíli Harry a Sirius se zkoumavě zadíval na přívěšek a potom si ho pověsil na krk. “Ale teď už se budeme muset rozloučit. Mám moc práce. Teď mě, prosím, tak tři dny nevolej. Budu mimo domov. Sbohem, Siriusi.” dokončil Harry a objal Siriuse.

“Sbohem, Harry a hodně štěstí.”

“Díky.” naposled se usmál Harry a zmizel.

 

vedle něj otevřely dveře a vyšel z nich mladík s černými neposednými vlasy a zelenýma očima schovanýma za skly jeho kulatých brýlí. Oba si na okamžik hleděli do očí, ale pak starší muž (ten, co kráčel po chodbě) toho mladíka objal a vypadalo to, že ho už nikdy nechce pustit.

Sirius se probudil a téměř okamžitě si vybavil, co se mu zdálo. Byl to sen, nebo to nebyl sen? Automaticky si sáhnul na krk a jaké bylo jeho překvapení, když nahmatal přívěšek. Podíval se na něj. Naprosto zřetelně se na něm rýsovali fénix a griffin. Zaradoval se. Harry žije! Nebo možná nežije, ale aspoň se má dobře. Vesele vyskočil z postele, ale hlavou narazil do stropu (spí na palandě=)). Ale ani to mu nezkazilo náladu. Slezl z postele, převlékl se a zastrčil si přívěšek za triko. Sednul si na židli a složil hlavu do dlaní. Ne nebojte se, nebrečel. Jenom přemýšlel o tom, že tu úžasnou novinu nesmí nikomu říct. A s Harrym se může spojit až za tři dny. Vůbec nevěděl, jak to vydrží.

“Co teď vlastně budu dělat?” ptal se sám sebe. “Už vím. Půjdu za Brumbálem.” rozhodl se. Najednou uslyšel kroky a došlo mu, že to musí být Náměsíčník. Sotva stačil skrýt svou veselou tvář za studenou masku, za kterou se schovával od toho osudného dne na ministerstvu, a Remus vešel.

“Říkal jsi něco, Tichošlápku?” zeptal se opatrně.

“Jo. Říkal jsem, že musím za Brumbálem.” odpověděl Sirius.

“To je dobrej nápad. A když už tam budeš, vyřiď mu, prosím tě, že se u něj zejtra stavím.”

“Jo jasně. Pro tebe všechno, Reme.” odpověděl poněkud drze Sirius ještě než se stihl zarazit. “Tak už abych šel. Měj se.” rozloučil se a byl pryč. Vyšel za dům a tam se po dlouhé době zplna hrdla rozesmál.

“To snad není možný. Oni si ze mě budou dělat sovu.” Když se dostatečně vysmál, změnil si tvář (pořád byl v očích veřejnosti masový vrah) a přemístil se do Prasinek. Byla škola, takže doufal, že Brumbála najde v jeho pracovně. Ještě za chůze poslal Patrona k Hagridovi. Došel až k Bradavické bráně a čekal na hajného. Za chvíli se za ním ozvaly těžké kroky a štěkot.

Otočil se a pozdravil: “Ahoj Hagride. Ahoj Tesáku. Jak se máte?”

“Ale jo, jde to. Jenom se teď musíme pořádně ohánět. Jednorožci mají mladý. Jdeš za Albusem?” odpověděl na jeho dotaz Hagrid.

“Jo jdu. Je tady?”

“Snad jo. Odcházet jsem ho neviděl.”

“Díky.” rozloučil se Sirius a prošel bránou, kterou mu Hagrid otevřel.

“Ahoj, Siriusi.” rozloučil se i hajný a pospíchal zase pryč. Sirius se tedy vydal na cestu do ředitelovy pracovny. Šel zkratkami, protože si většinu z nich stále pamatoval ze svých školních let, kdy s přáteli (mezi nimiž byl i Harryho táta) vymysleli Pobertův plánek. Po chvilce už stál před ředitelnou, i když většině ostatních lidí by to trvalo tak třikrát déle. Sice neznal heslo, ale zkusil rezervní. Zatím vždycky fungovalo. “Hejno švábů.” pošeptal kamenným chrličům, vyjel nahoru a zaklepal.

“Dále.” ozvalo se zpoza dveří. Tak tedy vstoupil a rozhlédl se, jestli tam kromě profesora sedícího za stolem a fénixe Fawkese nikdo není. Když se ujistil, že jsou opravdu sami, změnil si nazpátek podobu.

“Siriusi, vítej. Posaď se, prosím.” pokynul Brumbál na křeslo proti sobě. “Tak povídej. Co se přihodilo, že máš tak dobrou náladu?” zeptal se Brumbál.

“To je to tak vidět?” zeptal se naoko rozzlobeně Sirius, ale pak pokračoval. “Jde o Harryho.” začal, ale Brumbál ho přerušil.

“Žije?” radostně se zeptal.

“To nevím. Ale má se dobře. Nevím, jak bych to řekl. Prostě ti ukážu vzpomínku. Nebo spíš sen, pokud to byl sen. No to je jedno.” odmlčel se Sirius a Brumbál mu beze slova podal Myslánku. Sirius tedy přiložil hůlku ke spánku, poté ji odtáhl a zůstala na ní viset tenká průhledná vzpomínka. Vložil ji do myslánky a pokynul Brumbálovi. Ten se sklonil k misce a zmizel a Sirius ho následoval. Oba se ocitli v dlouhé chodbě bez oken. Vyslechli celý rozhovor a pozorně se dívali, aby jim nic neuniklo. Když se opět vynořili, Brumbál začal zamyšleně přecházet po svojí pracovně a Sirius si zase sednul a pozoroval ho.

Po chvíli už to nevydržel a zeptal se: “Nevíš, jestli žije nebo odkud se objevil v mém snu?” Brumbál se zase posadil za stůl, spojil špičky prstů v typickém gestu a začal.

“No, to bylo rozhodně velice poučné. Nevíš, co je to za chodbu?” zeptal se, a když Sirius zavrtěl hlavou, pokračoval. “A teď k tvojí otázce. Myslím si, že je několik možností. Buď je doopravdy mrtvý, což mi moc pravděpodobné nepřipadá, nebo je v jiné dimenzi nebo čase. Možná je dokonce v mudlovském světě a do tvého snu se dostal pomocí čisté lásky.” dokončil profesor a Sirius k němu znovu zvedl zamyšlený pohled.

“Nevím, nevím, nejpřijatelnější mi připadá ta jiná dimenze.” promluvil. “Asi si to nechám projít hlavou. Jo, mám ti od Remuse vyřídit, že se u tebe zítra zastaví.” ukončil rozhovor Sirius a vzal si zpátky svojí myšlenku.

“Tak zatím, Siriusi.”

“Ahoj, Albusi. Měj se.” rozloučili se a Sirius odešel. Došel zpátky za hranice pozemků a přemístil se domů.

Mezitím Brumbál přemýšlel. O kom? Přece o Harrym. Jak je možné, že se objevil u Siriuse ve snu? Kde vůbec je?

Ze samého přemýšlení usnul opřený o stůl. Zdál se mu sen.Kráčel po rozkvetlé louce. Najednou mu na hlavu spadla šiška. Otočil hlavu tím směrem a tam se na něj šklebil Harry. Seskočil na zem těsně vedle profesora a pozdravil.

“Dobré odpoledne, Harry. Kde se tu bereš?”

“Ále, jenom jsem tak náhodou šel kolem.” odpověděl záhadně Harry. “Ne, jenom jsem vám přišel říct, kde vlastně jsem. Měli bychom to vzít rychle. Navštěvovat sny je poměrně náročné.”

“Jistě, to chápu. Tak tedy, jsi živý?” ptal se Brumbál.

“Ano, jsem v minulosti. Momentálně jsou mému dvojníkovi tři dny. Rodiče jsou šťastní.” zahleděl se někam do dáli. Rychle se ale vzpamatoval. “Už vás patrně ve snu nikdy nenavštívím, takže se vidíme na poměrně dlouho naposled. Chcete se mě ještě na něco zeptat?”

“Hodláš něco změnit?”

“To je chytrá otázka. Ano, mám v plánu zabít Voldemorta dřív, než on zabije moje rodiče. Vás se to patrně dotkne, až dorazím do vašeho času. A Siriusovi to radši neříkejte, nemuselo by se mu to líbit.”

“V tom případě mám pro tebe jisté důležité informace. Může ti Sirius předat pergamen?”

“Myslím, že ano.”

“Asi už je na čase, abychom se rozloučili. Usnul jsem patrně v pracovně, za chvíli mě někdo najde.”

“To je dobrý nápad, taky bych měl jít. Tak nashle.”

“Ahoj, Harry.” Brumbál se probudil, promnul si bolavý loket a usmál se. Konečně jsem té záhadě přišel na kloub.

Teď ale musím sepsat všechno, co vím o Voldemortovi a jeho nesmrtelnosti. Hned zítra se do toho dám. Musím si pospíšit, aby Harry stihnul zničit všechno, co z Voldemorta dělá nesmrtelného. A že toho není zrovna málo.Ale teď Brumbál nemá čas, musí se připravit, protože tak za dvě hodiny se znovu utká s tím, o jehož zničení neúspěšně usiluje celá léta. Zase se utká s Voldemortem. Myslí si, že opět nikdo nezvítězí a oba odejdou poraženi jako vždy. Tentokrát se ale mělo stát něco úplně jiného. Voldemort měl plán, lstivý a prohnaný plán, jak zničit Brumbála pomocí jeho největší slabiny. Pomocí lásky. Chtěl zajmout a ovládnout někoho z  Brumbálových blízkých. Teď seděl ve svojí knihovně v Temném sídle a přemýšlel koho. Třeba Blacka. Ale ne, ten je z čistokrevné rodiny. Tak Lupina. Ten se bude hodit. Přinutím ho přeměnit se ve vlkodlaka, Black se přemění do psa, aby ho mohl zachránit. Tak můžu ovládnout oba dva, protože si za to Black bude moct sám. A Brumbál bude mít o dva bojovníky míň. A pak už ho nic nezachrání.

O 2 hodiny později u jedné vesničky v západní Anglii:

Jako první se přemístili Remus se Siriusem. Potichu obešli dům na konci vesnice a spatřili asi dvě stovky Smrtijedů. Stáli v kruhu a upřeně pozorovali svého pána. Jeho oči každou chvíli kontrolovaly celou vesnici a teď narazily na dvojici kamarádů. Něco řekl svým věrným a všichni se naráz otočili jejich směrem.

“Jdi varovat Albuse, já tu počkám.” zašeptal Remus.

“Tak to ani náhodou!” odporoval Sirius.

“Já tam jdu, krej mi záda.” zahlásil Remus. Ale to neměl dělat. Jakmile vykročil zpoza domu, Voldemort vytáhl hůlku. Bohužel pro něj se mu zlomila v ruce. To ho naštvalo a jeho oči propálili díru do nejbližšího domu. To odstartovalo vlnu hromadného pálení po nepříteli, ale Voldy už si spravil hůlku, namířil jí na Remuse a vyslal proti němu zářivě modrou síť. Remus se pokoušel bránit, ale moc šancí neměl. Vzápětí už se vesnicí rozlehl řev a na místě Remuse stál vlkodlak. Sirius zalapal po dechu. Tohle bylo opravdu podlé. Co jiného bych taky mohl čekat od dědice Salazara Zmijozela? Asi nic.

Začal se přeměňovat do psa, aby Removi pomohl, ale něco mu v tom zabránilo. Otočil se a spatřil Albuse Brumbála. Tomu už došlo, že dnešní souboj nebude jako ty ostatní.

Voldemort je rozzuřen k nepříčetnosti a v takovém stavu bývá nejnebezpečnější. A ještě ke všemu má obrovskou výhodu. Má Remuse Lupina. A ten pro něj je velmi cenný. Může ho teď poštvat proti jeho vlastním přátelům. To není fér. Ale život přece není fér. Tohle budu muset zvládnout. Musím vyhrát. Sice by nebylo ještě všechno ztraceno, ale tady jde o moje přátele a o mojí čest. Ale stejně si budu muset pospíšit a předat Harrymu “Voldemortovu nesmrtelnost”. Ale teď se musím soustředit na bitvu.

Nejdřív se pokusil odstranit bariéru, která by Siriuse uvěznila v jeho psí podobě. Podle očekávání se mu to nepovedlo. Tak aspoň vytvořil další, která Siriusovi zabraňovala přeměnit se do psa. Už dorazil i zbytek Řádu a všichni se pustili do boje. Zpočátku bylo hodně znát, že Smrtijedi mají převahu, ale jak ti nejslabší odpadávali, tak se boj vyrovnal. Svázaný Remus tiše skučel a Sirius naštvaně vrhal kletby na všechny strany. Smrtijedů stále ubývalo a Voldemort byl vytočen čím dál víc. Nejen, že mi na mojí geniální léčku Brumbál neskočil, ale ještě mi ničí mojí těžce vybudovanou armádu. To nepřipustím!

Dal se do boje s ještě větší vervou, což by bylo pro obyčejného kouzelníka skoro vždy smrtelné. Ale Řád na to byl dobře připraven. Koneckonců je trénoval jeden z nejlepších kouzelníků vůbec. Albus Brumbál. Už to jméno samo o sobě vzbuzuje respekt. Taky že mu ho vždy všichni prokazovali. Teda samozřejmě kromě Temného pána (pozn. autora: ten taky musí mít vždycky nějakou výjimku=)).

Teď už ale byl boj v plném proudu a každý měl co dělat (Voldy samozřejmě zase výjimka), aby odrazil všechny kletby co na něj letěly. Stíhat u toho ještě útočit bylo docela namáhavé (lidově řečeno o hubu). Nejhůř na tom byl ještě pořád Remus, uvězněný ve svojí vlkodlačí podobě, ale pomalu už ho doháněli někteří Smrtijedi. Siriuse chránil jeho vztek, protože vytvářel tak mohutný štít, že jím nic neprolétlo. Oproti tomu Brumbálovi už ubývali síly. Přece jenom už to není mladík a nemá Voldemortovu výdrž.Musím to co nejrychleji skončit. Jinak na tom budeme ještě hůř, než už jsme teď.

Pomalu začínalo svítat (bojovali celou noc) a probouzeli se mudlovští obyvatelé vesnice. Sice celá bitva byla zajištěna před jejich zraky, ale některým neuniklo, že se děje něco velkého a nebezpečného. Vůbec nevěděli, kde se v nich ten pocit bere, ale byli si tím naprosto jisti. A tak brali pistole a stříleli do tmy.

Jedna zbloudilá kulka prolétla vzduchem a zavrtala se do krku vlkodlaka. Ten naposledy zavyl a skácel se na zem. Siriusem projela vlna bolesti. Jako by umíral spolu se svým nejlepším kamarádem. Zařval a všichni, kdo stáli moc blízko něj, byli odhozeni o několik desítek metrů dozadu. Mezi nimi byl i Voldemort. Tohle opravdu nečekal. Ale musí toho využít (jinak by to snad ani nebyl on). Teď začal pálit po vstávajících členech Řádu všemožné kletby a tím je dost oslabil. Už jich zbývala jenom polovina.

Ten bláznivý mudla mi dost ulehčil práci.

Brumbál ale moc nadšený nebyl. Pochopil, že tuhle bitvu prohrají. Ať dělá co dělá, tohle prostě nezvládne. Tak odmístil všechny jejich raněné na ústředí a připravoval plán na útěk. Přece jen je lepší utéct, než se nechat zabít. Na Jeho úroveň jsem ještě neklesl. Koneckonců jedno mudlovské přísloví praví: “Kdo uteče vyhraje”.

Sám sebe překvapoval tím, že i v takovéto situaci je schopen myslet na přísloví. Nakonec už ho to přestalo bavit, a tak dal povel k ústupu. Sirius vypadal, že ho asi zaškrtí, ale popadl bezvládné tělo vlkodlaka a přemístil se s ním domů. Všichni ostatní následovali jeho příkladu a radši zmizeli. Voldemort se radoval. A co dělá, když se raduje? Zabíjí všechno okolo. Svojí armádu si samozřejmě zabíjet nebude, ale skoro všichni přítomní mudlové zemřeli kvůli oslavě někoho, o kom nemají ani ponětí.

Na ústředí:

Sirius se přemístil jako první a nesl Remuse. Položil ho na zem, sednul si na židli a složil hlavu do dlaní. Už zase mu umřel nejlepší kamarád. Z přemýšlení ho přerušil příchod všech ostatních.

“Siriusi, pojď se mnou, prosím, vedle. Musíme si promluvit.” ozval se Brumbál. Sirius zvedl hlavu a propaloval ho naštvaným pohledem, ale nakonec se zvedl a odešel do vedlejšího pokoje za Brumbálem.

“Kdo si sakra myslíš, že seš!? Teď budeš řikat, že se mam uklidnit a že to bude v pohodě!”

“Siriusi, prosím, uklidni se.”

“Myslíš si, že víš jaký to je? Nejdřív jsem přišel o Jamese, pak o Harryho a teď ještě Remus!”

“Vidím, že se s tebou nedá mluvit. Až se uklidníš, tak mě navštiv v Bradavicích. Musím ti říct něco velice důležitého ohledně Harryho.” řekl Brumbál, protože věděl, že zmínka o Harrym Siriuse probere, a odešel. A opravdu. Sirius se svalil na postel a v duchu si začal nadávat do blbců. Ležel tam asi půl hodiny, ale pak se vzpamatoval. Řekl si, že za tím Brumbálem zajde. Tak se zvedl, vyšel z pokoje a kolem ostatních prošel tak potichu, že si ho ani nevšimli. Když došel před dům, změnil si tvář a přemístil se do Prasinek.

A zase, jako už jednou, poslal Patrona k Hagridovi, pozdravil se s ním a došel k ředitelně. Opět použil rezervní heslo, nečekal na vyzvání a vešel. Změnil si zpátky svojí podobu a na výzvu Brumbála se posadil.

“Co jsi mi chtěl, Albusi?”

“Mám důležitou zprávu ohledně Harryho.” odpověděl Brumbál, sednul si z druhé strany stolu a přiložil k sobě konečky prstů.

“A?” ptal se nedočkavě Sirius.

“Žije.” odpověděl prostě Brumbál. Siriusova tvář se rozzářila. Po dlouhé době, plné utrpení a ztrát, mu to opravdu slušelo. “Navštívil mě ve snu, hned potom, co jsi minule odešel. Ukážu ti vzpomínku.”vytáhl Myslánku se vzpomínkou a položil ji na stůl. Sirius ani nečekal na profesorovo vyzvání a vrhnul se do hlubin jeho snu. Objevili se na krásné rozkvetlé louce, viděli, jak ze stromu padá šiška přímo řediteli na hlavu a vyslechli celý rozhovor. Když po chvíli stanuli opět v Brumbálově pracovně, Sirius začal rázovat po místnosti a přemýšlel.

“Co mi chcete dát za pergamen?” začal.

“To je dobrá otázka. Něco jako návod, jak zabít Voldemorta.”

“Přece mu nemůžeš dovolit, aby ho zkoušel zabít!”

“Bohužel s tím asi nic nesvedu. On by se ho stejně pokusil zabít, já mu chci pouze poskytnout některé důležité okolnosti.”

“A to konkrétně jaké?”

“To není důležité.”

“Ale pro mě jo!”

“To máš bohužel smůlu Siriusi. Já ti to neřeknu, protože tvým nerozvážným chováním by mohla přijít polovina z toho vniveč.”

“Tak já mu ten pergamen nepředám.” odseknul naštvaně Sirius.

“Předáš, protože Harry může, a pevně věřím tomu, že to udělá, zabít Voldemorta dřív, než zemře James. A kdyby se mu to povedlo, Remus by stále žil. A to, abys měl pořád oba nejlepší přátele, závisí na tom, jestli Harrymu předáš ten pergamen. Uvědom si to, prosím.”

“Ale to není fér, ty mi nedáváš jinou možnost, než mu to dát. A to je vydírání!” vztekal se Sirius.

“Už to tak bude.” připustil s úsměvem Brumbál.

“Tak já tady nemusim bejt! Nazdar!” naštval se Sirius a prásknul dveřmi.

“Ahoj a pozdravuj Molly.” odpověděl Brumbál, ale Sirius už ho neslyšel. Brumbál tedy vytáhl pergamen a dal se do psaní. Chvílemi se zastavil a přemýšlel. O kom? O Harrym a o Voldemortovi. O tom, co mají společného. Když konečně dopsal, zvedl se a šel do sovince. Samozřejmě by mohl jeho dopis doručit Fawkes, ale toho teď nechtěl zatěžovat. Cestou přemýšlel, jak se asi má Harry. Doufal, že pořád dobře. Došel do sovince, přivolal si nejrychlejší školní sovu a přivázal jí na nohu tlustou obálku adresovanou jakémusi Čmuchalovi. Když sova zmizela za obzorem, spokojeně se usmál a odešel zpátky do svojí pracovny. Přivolal si pořádný kopec citrónové zmrzliny, sedl si znovu za stůl a přemýšlel (že se mu ze samého přemýšlení nezačne kouřit z uší).

Sirius seděl na verandě, upíjel čaj ze svého nejoblíbenějšího hrnku a přemýšlel. O starých časech a o tom, jak se asi má Harry.

Zítra uplyne třídenní limit, kdy s ním nesmím mluvit. Hned potom ho navštívím a předám mu ten pergamen, ať je od toho klid. Ale stejně se ho musím pokusit přesvědčit, aby se Ho nepokoušel zabít. Nepřežil bych, kdyby se Harrymu něco stalo.

“A ono se mu ještě nikdy nic nestalo?” zeptalo se provokativně jeho druhé já.

“Ale ještě pořád žije, tak zmlkni.”

“Ale já nevím, jestli se mi chce zmlknout.” odpovědělo nevinně (s ďábelským výrazem na tváři=o)).

“Prostě zmlkni!” ozval se Sirius už hodně naštvaně. “

Když na mě budeš takhle ošklivej, tak nezmlknu.”

“Drž už konečně tu svojí klapačku!” opravdu už se nas...naštval Sirius.

“No dobře, dobře. Už mlčím.” rezignovalo jeho 2. já.

Sirius se rozhlédl a zjistil, že k němu letí sova. Došlo mu, že to bude od Brumbála. Nikdo jiný, kdo by mu psal tu už stejně není. Sova si sedla na stůl a natáhla k němu nohu. Sirius si lehce nakvašeně vzal obálku a roztrhl jí. Rozevřel dopis a začal číst.

Milý Siriusi,

včera jsem se zachoval velice nevhodně. To co jsem řekl už se nedá vzít zpátky. Moc se Ti omlouvám, ale vím, že na mě stejně budeš naštvaný. A právem. Stejně se mě, prosím, pokus pochopit. Je neuvěřitelně důležité, aby Harry dostal tu obálku. Byl bych rád, kdyby sis to ještě rozmyslel. Doufám, že ať se rozhodneš jakkoli, bude to správné. Měj se hezky a užívej, dokud je co.

Zdraví Tě Albus.

On si snad myslí, že potom co řekl, ještě je co rozmýšlet? Ale myslím, že ho chápu. Prostě chce porazit Voldemorta. A když to nejde normální cestou, tak se musí lstí. Koneckonců Voldemort taky není zrovna fér. Vzpomněl si na poslední akci a smutně se pousmál. Jak o tom tak uvažoval, tak začínal doufat, že se Harrymu podaří zabít Voldemorta. Bylo by ale obrovské štěstí, kdyby měl u sebe oba své nejlepší přátele i Harryho. Měl divný pocit, že se něco zvrtne.

Ještě zkusil obálku určenou pro Harryho roztrhnout, ale pochyboval, že se mu to povede. A taky že ne. Ozvala se hromová rána a Sirius se sbíral na druhé straně pokoje. Smířil se s tím, že se nedozví, co je uvnitř. Doufal, že mu to Harry řekne, až se zase doopravdy uvidí. Rozhodl se, že po večeři se s Harrym spojí. Šel se naobědvat a pak zbytek dne strávil uklízením. Je to zvláštní, ale u toho se vždy nejlíp odreagoval. Když se začalo stmívat, šel se navečeřet. Už se nemohl dočkat, až svého kmotřence uvidí, a tak si lehl na postel a sevřel v dlani přívěšek. V druhé ruce držel obálku od Brumbála. V tu ránu už nevnímal nic, co se kolem něj dělo. Zdál se mu sen.

Znovu se ocitl v té předlouhé chodbě. Tentokrát už nepřemýšlel a otevřel dveře, ze kterých minule vyšel černovlasý zelenooký mladík s brýlemi. A opravdu. Málem se srazil se svým kmotřencem. A objali se. Když se Harry jemně vyprostil z objetí svého kmotra, Sirius musel zamrkat, aby zahnal slzy.

“Harry, Remus je mrtvý.” řekl, ale hlas mu vypověděl službu.

“Neboj, to ještě nic nemusí znamenat.” uklidňoval ho Harry.

“Já vím, že můžeš zabít V-Voldemorta, ale bojím se, že když třeba něco málo změníš, že Rema zabije někdo jinej a dřív. Já už prostě nemůžu.”

“Jo, to máš pravdu. Si s nervama úplně na dně.” přitakal Harry. “Co třeba zkusit uklidňující lektvar? Ten by ti pomohl.” poradil mu. “Jo, a Siriusi, těmahle dveřma nesmíš projít. Tudy se v podstatě jde do minulosti. Nemusel bys to přežít.” upozorňoval Harry. “

Na, tohle ti posílá Brumbál. Odmítl mi říct, co v tom je. Prý něco jako návod, jak HO zabít, ale nic víc nevím.”

“Díky, já zatím taky nic nevím. Snad ti to jednou řeknu.” smutně se usmál Harry. Ale už teď věděl, že to nebude moci splnit.

“Snad.” přitakal Sirius. “Hele, už bys měl asi jít, abys mi stihnul vrátit Jamese.” řekl Sirius a vzápětí už si (samozřejmě v duchu) nadával do debilů a ještě horších nepublikovatelných výrazů.

“Nezapomeň na ten uklidňující lektvar, Siriusi. A máš pravdu, už bych měl jít.” odpověděl smutně Harry a otočil se k němu zády.

“Sbohem, Harry.”

“Sbohem, Tichošlápku.” vrátil mu jeho narážku na Jamese. “A pozdravuj Brumbála.” řekl naposled Harry a zavřel za sebou dveře do chodby.

V tu chvíli se Sirius probudil. Podíval se na svojí ruku, protože cítil, že v ní ještě pořád drží obálku. Ale jakmile na ni stočil pohled, obálka zmizela.

 

Žádné komentáře
 
Pro vaši úspěšnost při jednání jsou určující čtyři základní prvky. Jsou to: síla, čas, informace a dovednost.(SAMUEL RICHARDSON)